Je to posledních třicet let jako přes kopírák. Když se blíží volby, všichni se rázem proměňují v anděly demokracie. V médiích, na sociálních sítích i v hospodě u čtvrté desítky zaznívá jednohlasně: „My bychom si přáli, aby kampaň byla slušná, pozitivní, bez špíny a bez urážek.“ To zní krásně a vznešené, skoro jako když si mladiství z Mostu přejí pod stromeček jednorožce a ne pervitin.
Jenže pak přijde realita volební noci. Kandidáti, kteří vedli nemastnou neslanou nekonfliktní kampaň, většinou končí v urnách tak hluboko, že by je tam nenašel ani zkušený speleolog.
Zato ten, kdo se před televizními kamerami zaklíná, že soupeř je lump, zloděj, estébák a k tomu ještě nebezpečný psychopat, se hřeje na dvouciferných procentech a připíjí si na vítězství.
Předvede koalice Spolu finiš kampaně jako minule? Spíš ne, scházejí nápady i věrohodnost |
Volební masochismus
Povšimněte si, i dobrácký profesor Petr Fiala či lidovec Marian Jurečka vedli a vedou v zásadě konfliktní kampaně, i když navenek tvrdí samozřejmě něco jiného. O politicích z opozice (včetně té mimoparlamentní) se netřeba raději v tomto kontextu zmiňovat.
Ergo kladívko: voliči jsou vlastně stejní jako ženy ve vztazích. Říkají, že chtějí hodného kluka, co jim bude obden nosit kytky, neustále přikyvovat, vždy platit v kavárnách i vinárnách a občas napíše romantickou básničku. Ale když dojde na lámání chleba, dají často přednost drsnému frajerovi, který přijede v bavoráku bez STK, místo básničky pronese tři drsné věty hlubokým hlasem, půjčí si peníze na alimenty z minulého vztahu a než se stihnou rozkoukat, už jej mají doma pod peřinou.
Hodný kluk zůstává kamarádem, politik s pozitivní kampaní většinou zůstává před dveřmi sněmovny či Senátu.
Proč? Protože konflikt je zábavný. Na konfliktu se dá stavět příběh. Člověk se může rozčilovat, hádat, sdílet na Facebooku či Instagramu, jací jsou to idioti.
PODCAST: Jiskření ve studiu. Máme se bát komunistů? A kdo spolkne Babišovu ropuchu? |
Slušná kampaň nikoho v drtivé většině nijak nevzruší a nezajímá. De facto je to jako se dívat na rumunský film, kde se hrdinové dvě hodiny jen chválí, že jsou skvělí kamarádi – v polovině usnete a ani vám to nevadí. Zato když na sebe dva kandidáti vybalí, že jeden je křivák a druhý alkoholik a korupčník, a nadto si dají „po tlamě“, sledujete to se zatajeným dechem až do konce. A třeba zapomenete i dceři opravit domácí úkol z matematiky.
Zkušení politici (respektive jejich PR týmy) to moc dobře vědí. Proto nám nabízejí přesně to, co říkáme, že údajně nechceme. Je to vlastně takový volební masochismus: nejdřív se pohoršíme nad urážkami a neslušnou kampaní, ale pak se ušklíbneme, a nakonec máme jasno – „tohohle dacana budu volit, aspoň to říká natvrdo, a bez cenzury!“
Připomíná to vztah, kde partner denně slibuje, že se polepší, a vy mu pokaždé uvěříte, i když víte, že zítra přijde opět pozdě a opět bez květiny a možná i „pod parou“.
PODCAST: Piráti nevyužili nahrávku na smeč a Rakušan s Fialou jako staří milenci |
Něco jako nekonfliktní manželství
Až se tedy příště zase rozjede planě moralizující debata, že kampaň má být „nekonfliktní a hlavně slušná“, můžeme si kolektivně poslat smajlíka se slzou v oku. Protože upřímně – nekonfliktní politika je asi stejně realistická jako nekonfliktní manželství nebo Zbrojovka Brno ve fotbalové Lize mistrů.
A stejně jako ti hodní kluci, kteří zbytečně čekají na svou šanci, i ti slušní politici a političky většinou zůstávají stát před branami zákonodárných sborů i Strakovy akademie.
Takový už byl a je holt život.
