Noční můra Kremlu aneb Volební kampaň jako pouhý boj o pozornost

Poslední slovo   20:00

Jaroslav Veis | foto: Lidovky.cz

Už dávno jsem vzal na vědomí, že volby nejsou soupeřením ideálů a bojem programů, jak vylepšit život obyvatel státu, nýbrž především střetáváním zájmů hráčů bojujících o pozornost. Politik či politická strana, dnes ale už spíše najatý marketér, oslovuje publikum tématy nikoli nejdůležitějšími, nýbrž takovými, jež nejvíce upoutají. Někdy nemusí ani jít o opravdové téma, stačí výkřik. Výsledek pak často osciluje mezi bizarností a komikou, avšak ví se o něm.

Například takový výkřik: „Jsem noční můra Kremlu“. Že nevíte, kdo to je? Jestli si myslíte, že třeba investigativci ze skupiny Bellingcat nebo organizátoři české muniční iniciativy, mýlíte se. Je to přece Marek Ženíšek! Poslanec i kandidát topky, též ministr pro vědu (ale o tom se moc neví) se tak sám označuje na svém webu i na Instagramu. Jasně, víme, že Putina odsuzuje a veřejně ho označil za válečného zločince. Ale řekl bych, že za noční můru v Kremlu, nebo alespoň na ruském vyslanectví, považují spíše takového starostu Řeporyjí Novotného, který postavil památník Vlasovcům a svůj vzkaz Putinovi přivezl na multikáře až před bránu ambasády do Bubenče.

Konečnou rozhodnutí Ústavního soudu těší. Teď přepíšeme politickou mapu, říká

Alespoň upoutat pozornost je to, oč běží. Z šestadvaceti stran a koalic, které se účastní letošních voleb, jich dvacet nesoutěží o vítězství, ba ani o jeden jediný mandát. Snaží se především o to, aby si jich někdo vůbec všiml. S pomocí úředně přidělených minut v televizi, sociálních sítí a v případě Cibulkova Pravého bloku i s pomocí názvu o délce 925 znaků s mezerami křičí: „I my jsme tady!“ Co jim zbývá, když absolutní většina potenciálních voličů o nich ví asi tolik, co věděl kardinál Duka o Charliem Kirkovi, než se doslechl, že byl zastřelen – tedy vůbec nic.

Vlastně je to jen taková cimrmanovská verze Coubertinovy olympijské ideje: není důležité zvítězit, ale dát o sobě vědět. Minulých voleb se zúčastnilo dvaadvacet stran. Z nich dvanáct získalo krásných 1,9 procenta hlasů – ne každá z nich, ale všechny dohromady.

Letos se jich o hlasy hlásí o čtyři víc, takže jich víc pouze křičí o pozornost. Křik jedné z nich však je docela zásadní. Mám na mysli stranu Volt Česko, aplégr nadnárodní strany Volt Europe. Jakkoli jejich program má zajímavé momenty, například na zdejší poměry nečekaně dlouhou i rozumnou pasáž týkající se závislostí a toho, jak si s nimi má společnost poradit, pozornost si vybojovala pouze svou urputnou snahou skoncovat se zdejším okatým obcházením zákona v případě nepřiznaných koalic.

Ústavní soud zamítl stížnosti na „skryté“ koalice. Stačilo! i SPD stačí pět procent

Ústavní soud, který je teď v rozhodování na řadě, má věru nelehký úkol vynést svůj názor buď těsně před, nebo těsně po volbách. Ať už zdejší koaliční bláto připustí, nebo ne, vždy to díky načasování bude jen nález méně špatného řešení, nikoli nejlepšího.

Ale nelitujme ústavní soudce zas moc. Mám pocit, že letos na tom nejsme líp i my řadoví voliči: taky budeme volit ne ty nejlepší, ale ty nejméně špatné kandidáty.

Vstoupit do diskuse (2 příspěvky)
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.