Mám za to, že aktuální rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS), který se zastavil nad kampaní SPD zobrazující migranty v negativních kontextech, je důležité z více důvodů. A nemělo by se podceňovat.
Nejenom, že nastavuje čerstvou právní hranici svobody politického projevu, ale i – řečeno s legendárním Rudolfem Hrušínským (tehdy nejmladším) z filmu Vesničko má středisková (pro mladší čtenářstvo spíše Vesničko má s rozšířenou působností) – „nastavuje zrcadlo“ současné politické kultuře v Česku.
Soudci v odůvodnění trefně poznamenali, že způsob, jakým SPD prezentovala migranty, připomíná rétoriku totalitních režimů – ať už nacistického nebo komunistického. Přesto soud nakonec stížnost voličky jednoznačně zamítl.
Za mne, právního pedagoga a glosátora, NSS postupoval v zásadě správně.
Rozlišování práva a morálky
Důvod? Nedokázalo se, že by taková kampaň „hrubě ovlivnila výsledek voleb“, což je podle volebního zákona nezbytná podmínka pro zásah do jejich platnosti. Nota bene SPD (a její tři nekoaliční apendixy) utrpěla docela volební nevýhru, takže trestat ji za „úspěšné“ ovlivnění kampaně by bylo de facto justiční chucpe. Tím samozřejmě, pro pět ran do Pavla Blažka, nechceme říct, že české a moravské soudy občas nerozhodují nelogicky, nicméně zde se toho nejvyšší administrativní soudci z Brna vyvarovali. A to je dobře.
Migrant s nožem? Kampaň SPD se podobá nacistické propagandě, uvedl soud |
Jinými slovy: hnutí SPD se ve své kampani možná (podle některých) pohybovalo na hraně etiky, nikoli ovšem platného a účinného zákona. A právě rozlišování práva a morálky je v demokratickém systému klíčové.
Koneckonců politika nebyla a není jen soutěží programů, ale i emocí. A pokud by soud začal rozhodovat podle estetických nebo morálních měřítek, riskovali bychom, že se z justice stane arbitr politického vkusu. Jakousi justiční morální a módní policií, a to snad nikdo nechceme.
NSS správně zůstal věrný zásadě, že voliči – nikoli soudy – jsou těmi, kdo mají poslední slovo.
Ergo kladívko, to ovšem neznamená, že by se soud ke kampaním SPD stavěl naprosto smířlivě. Naopak, jeho vyjádření o podobnosti s totalitní propagandou je mimořádně tvrdé a v právnickém světě poměrně i neobvyklé.
Je to varovný soudní prst, který říká: jelimánci, můžete si připravovat i ostřejší volební guláše, ale nesmíte zároveň zapomínat, že i svoboda projevu má své hranice. Pakliže politická komunikace sklouzává k dehumanizaci, ztrácí se nejen vkus, ale i respekt k základním hodnotám demokracie a právního státu (Rule of Law).
Rozsudek NSS tak vlastně nechává odpovědnost tam, kam patří – u voličů.
Ti měli možnost vidět, jak SPD prezentuje mj. téma migrace, a mohli se podle toho zařídit.
Vidlák, Konečná a Maláčová versus Babišův vysavač. Další vyhlídky levice jsou nevalné |
Nadto žádná strana ani hnutí přece nežije ve vakuu: ostatní subjekty mohly reagovat, vymezit se, nabídnout jiný pohled. A voliči mohli rozhodnout, komu uvěří. A koho následně zvolí do malostranských paláců.
Skutečnost, že soud zde neshledal „hrubé ovlivnění“ voleb, neznamená, že český volič nebyl adresátem propagandy (ostatně jako u většiny jiných voleb, a nejenom od hnutí SPD), avšak měl svobodnou možnost volit s rozumem – nebo bez něj.
NSS správně ponechal na svobodném voličstvu, jak kampaň SPD (ale i všech ostatních) ve finále vyhodnotí, a koho pošle do volební urny.
Hlubší poselství
Je tu ale i hlubší a širší poselství. Každá volební kampaň testuje, jak odolná je společnost vůči manipulaci. SPD si tu zvolila strategii, která více staví na strachu a stereotypech, protože si asi myslela, že strach a obavy v politice prodávají. Což se ostatně úplně nenaplnilo.
Soud na to upozornil, ale zároveň zachoval chladnou hlavu: upozornil, varoval, ale nezasáhl. Volby nezrušil, ani okamurovce zpětně nevyloučil.
To je přesně rovnováha, kterou právní stát potřebuje. Nechránit politiky před kritikou, ale chránit pravidla hry.
NSS tak nepřímo vyslal jasný vzkaz (omlouváme se Petru Fialovi za zneužití jeho autorských práv k tomuto otřepanému výrazu): hrubost a účelovost volebních sdělení mohou být politickým problémem, nikoli však automaticky právním. Silná demokratická společnost se s nimi musí vypořádat v rovině veřejné debaty – ne v soudních síních.
