První: slovenský premiér je aktuálně velice líný a obklopený břídily. Splnil svou misi ochránit sebe i kamarády, a tak teď nemá nic na práci. Starostí je hromada, ale do těch se mu nechce.
Druhý: podle všeho jde o x-tý pokus odpoutat pozornost od reálných problémů občanů a komplikovaných vztahů v jeho vládní koalici. Na to upozornil dokonce i prezident Peter Pellegrini, známý neochotou říkat pravdu.
Soubor varování
Existuje ovšem přirozeně ještě početnější množina důvodů, proč si dávat pozor na Ficova slova, předsevzetí a konkrétní činy.
Hrdě se hlásí k Orbánově škole, byť vedle něj stále působí jako snaživý, ale jinak nepovedený žáček. Na zkušenou chodí nejnověji do Pekingu a vyhrožuje návštěvou Moskvy v příštím roce. Při povídání o Rusku premiér Fico jako pokažená gramofonová deska mele cosi o zabíjení Slovanů a potřebě míru, aniž by se byť jen jedním slovem vyhranil vůči ruskému chápání (a praktikování) politiky.
Ani hláskou neprojeví zhnusení z toho, jak se v Rusku udržuje moc. Například za asistence opozice, která je ze zákona konstruktivní a loajální Kremlu.
Po vítězství Donalda Trumpa si Fico neodpustil kázáníčko o prohře liberálů. Posluchači můžou hádat, co tím myslí. Vysmívá se z obhájců (například) práva na potrat odtržených od sociální reality lidu, anebo povzbuzen příštím prvním Američanem opovrhuje přímo liberální demokracií jako takovou, protože je únavná a komplikuje ambice autokratů?
Potratová panika. Američanky mají po Trumpově vítězství strach, skupují pilulky |
V politické paměti slovenských strážců demokracie ožívají vzpomínky na expremiéra Vladimíra Mečiara, který těsně před volbami v březnu 1998 změnil volební pravidla ve svůj prospěch. Mimo jiné rozšířil platnost klauzule pěti procent hlasů potřebných pro vstup strany do parlamentu na každého člena koalice, které tím ztratily smysl. A volební kampaň soustředil výlučně do „veřejnoprávních“ médií.
Je po volbách, zvykejte si!
Zasáhnout do volebních pravidel je věc choulostivá, a proto je dobré mít se na pozoru. Je však nutné férově uznat, že premiér Fico zmínil i potřebu širší politické dohody na případných změnách.
Na Slovensku je lákavé šířit znechucení ze stranického systému. Na jeho okrajích se objevují stále nové obskurní strany nebo politické spolky na jedno použití, případně s ještě méně transparentním cílem.
I po třech desítkách let je slovenská politická scéna pubertální a roztříštěná. Jedinými kompaktními hnutími jsou právě ty, jež nezvládají své vítězství. Ovládnou stát a následně si dělí kořist s menšími kumpány ve smyslu již legendárního výroku: „Je po volbách, zvykejte si!“.
Fico zvažuje změnu volebního systému. Chce autokracii, bojí se opozice |
Dodnes se touto arogantní logikou vítězů okecávají personální čistky „vyplavující“ směrem nahoru neschopné nebo násilné legislativní změny. Při nich nechybí zdvižené ruce v dostatečném počtu, ale výrazně chybí etika a přiměřenost.
Pravidelně se objevují snílkové, kteří by chtěli cyklické střídání konzervativců a liberálů ve stylu Spojeného království a Německa. Dokonce se dotyční nebojí poukázat na americký příklad nebo i na českou politiku (v dobách Klause a Zemana).
Poražené není třeba umravňovat
Slovenští volební vítězové ale mají s ideologiemi problém. Mečiarovo HZDS smíchalo ve jménu populismu všechno – košické oceláře (Mečiarův ministr Alexander Rezeš firmu zprivatizoval), Claudii Schifferovou (německá modelka otevírala v Mečiarově přítomnosti nový úsek dálnice) i fotky ze Švýcarska (na pozadí Mečiarova usmívajícího se obličeje a sloganu „Krajina mého srdce“ byly na billboardech švýcarské hory z fotobanky).
Ficův Směr začínal s bajkami o třetí cestě á la Tony Blair. Potom si dnešní premiér usmyslel, že se stane otcem slovenské sociální demokracie. Po několika osobních prohrách a útlumu voličské podpory je dnes ochotný v jednom ušpiněném kýblu domixovat tzv. karpatský socialismus s krajní pravicí a národním konzervativismem.
Slovenská sociální demokracie prý musí být rurální. A jelikož takovou v Bruselu nemají, Směr zůstal v Evropském parlamentu dokonce mimo frakcí.
Navzdory tomuto chaosu se Robert Fico nestydí mluvit o pročištění stranického světa. Právě jeho politika přitom stvořila například hnutí expremiéra Igora Matoviče. Neochota Směru kontrolovat své ekonomické touhy a umravnit se při výkonu moci způsobuje rozmanité druhy obrany a projektů na jeho politickou porážku.
Ficova vláda má problém s medvědem. S tím slovenským, nikoliv nebezpečnějším, ruským |
Slovenský volič má u volební urny k dispozici pestrou sbírku rozličných stran sjednocení. Nejméně se šetří s přídavnými jmény slovenský, národní a křesťanský. Nakonec slovenský stranický systém nejvíc zahušťují ti, kteří s Ficovou polyideologií problém nemají.
Pětiprocentní čára, pod níž se ve volbách politické strany propadají do bezvýznamnosti, je dostatečným filtrem. Akutním problémem Slovenska nejsou počty a osudy poražených, ale nezbytnost umravnit vítěze.
