Bohumil si myslí, že Zelenskyj jednání v Bílém domě nezvládl a nechoval se státnicky, čímž své zemi uškodil. Jen přesvědčoval, že Putin je darebák, což se dávno ví, ale zrovna to věci nepomůže. Bohumil se potázal se zlou, a to přes to, že stál vždycky za Ukrajinou. Nedávno upozorňoval, že Rusko je poslední koloniální mocností a všechny jeho snahy o zdůvodnění „speciální operace“ jsou jenom žvásty.
Přemýšlím, jestli bych se taky neměla zapojit do diskuse a přidat se na jednu nebo na druhou stranu, jenže mám problém. Souhlasím s oběma stranami. Tedy jak s těmi, kdo nesnášejí Trumpův styl a překrucování faktů, tak s těmi, kdo začínají mít výhrady ke stylu Zelenského.
Rektorka nebude první, kdo bere k platu vysoké odměny z našich daní |
Vlastně už od znovuzvolení nového amerického prezidenta hádám, jestli se nacházíme na začátku doby křupanské, nebo na začátku doby selského rozumu. Střípky z prvních projevů americké administrativy totiž selský rozum přípomínaly.
Taky mne napadlo, že pro Ukrajinu bude v této fázi dobré, když do hry vstoupí zprostředkovatel míru, který je dost odolný a silný, aby unesl hněv těch, kdo považují za povinnost bojovat proti agresorovi dál, a těch, kdo oplakávají své padlé a nechtějí, aby to bylo nadarmo.
Donald Trump odolný asi bude, když přestál všechny ty nedávné soudy, obvinění a střílení bez viditelného tiku. Ačkoli není vyloučeno, že ho to přecejen trochu poznamenalo, takže teď potřebuje větší dávky uznání, než je běžné. Tím by se dala vysvětlit i jeho snaha prezentovat svoje vyjednávací zásluhy veřejně před kamerami i tam, kde by byla na místě jednání mezi čtyřma očima.
Pokud bych měla jasně říct, co preferuji já, tak konec válčení. Ano, konec válčení, dokonce i za cenu morálních ústupků. Kdysi jsme v redakci akademicky diskutovali o dodržování pravidel a někdo dal hraniční příklad, jestli je přípustné přejít na červenou v situaci, že spěchám s dusícím se dítětem k doktorovi, tedy když jde o život. Nejzásadovější z nás tvrdil, že to přípustné není, ale nikdo další (méně zásadový) nesouhlasil.
Ošklivé sny jdou s dobou. A možná ani nejsou tak ošklivé |
Na Ukrajině o životy jde. Nejen o životy ztracené, nebo zničené. Jde třeba i o život pětačtyřicetiletého stavebního dělníka ze Zakarpatí, který pracuje už deset let v Česku. Nutně by potřeboval navštívit svou starou nemocnou matku, ale nemůže.
Kdyby překročil hranice své země, hrozilo by mu odeslání na frontu. A on prostě nechce umřít. Je to zbabělec? Jsou zbabělci ti mladí kluci, kteří opustili domovy a odešli do ciziny, protože taky nechtěli umřít?
