Možná právě proto mě parní lokomotivy odmalička fascinovaly, i když jezdit jsem je viděl prakticky jen v televizi. Před nádražím nám sice stála parní lokomotiva coby jakýsi pomník nebo připomínka starších časů, ale jelikož fungovala především jako prolézačka, po pár letech už to byl jen skelet bez nějakých větších detailů.
Opravdový parní vlak? Ten se dal vidět jen jednou za pár let, když k nám zavítal při nějakých slavnostech. Jestli to za celé dětství bylo dvakrát nebo třikrát, tak je to hodně, o to intenzivnější to ale byl prožitek. Sledovat veškerý šrumec kolem lokomotivy, cítit tu neopakovatelnou směsici vůní oleje, páry a především spáleného (tehdy) nepříliš kvalitního uhlí, a pak hodinu sedět v přeplněném starém vagonu na dřevěné lavici a nevidět z okénka téměř nic, to jsou zážitky na celý život.
Dnes to mají obdivovatelé parních vlaků mnohem snazší. Na pár kliků si na internetu zjistí cokoli o jakékoli lokomotivě, podívají se na video, prohlédnou fotky a podobně. V osmdesátých letech to se zjišťováním informací bylo o něco horší. O internetu jsme ještě nic netušili a knih s touto tematikou také na trhu mnoho nebylo.
Měl jsem jakousi užmoulanou brožuru s několika historickými fotografiemi parních lokomotiv a střežil ji jako oko v hlavě. Když pak v časopise ABC začala vycházet kartotéka československých lokomotiv, bylo to pro fanoušky vláčků něco jako malý zázrak.
O to důležitější bylo vyprávění pamětníků. Především tedy dědy, se kterým jsem se chodil často dívat na lokomotivy, tedy ty obyčejné, elektrické a dieselové.
Historky o jeho cestách do školy vlakem, který táhla parní lokomotiva, měly dobrodružný nádech, byly to pro mě takové westerny. Včetně několika hororových příběhů o tom, co se stalo jeho spolužákům, když nedávali pozor a nechali si do oka vletět žhavé jiskry.
Opravdový parní zážitek jsem ale měl až o nějakých třicet let později, kdy jsem měl už coby novinář možnost být u přípravy Albatrose před cestou z Prahy na Slovensko. Albatros byla nejrychlejší československá parní lokomotiva z konce 50. let, dá se říci, že technicky dokonalý vrchol celé parní éry. Teprve při pohledu zblízka si člověk uvědomil, co je s takovou parní lokomotivou práce. Roztápění, doplňování vody, mazání táhel a ložisek prakticky při každé zastávce. Krásné, ale opravdu dřina. A to ani nemluvím o tom, co stojí se o takový stroj starat.
Možností, jak si užít parní lokomotivu, je v posledních letech přece jen více než dřív. V republice existuje řada spolků, nadšenců a muzeí provozujících parní lokomotivy a pořádajících nejrůznější jízdy. Prakticky každý víkend se dá někam vyrazit a páru vidět. Pozadu není ani Pardubický kraj, který přímo organizuje parní jízdy. Zda je to řádné hospodaření s veřejnými prostředky, to si nejsem úplně jistý – nicméně milovníky železniční romantiky to nikterak neurazí.
A když vás nelákají masové akce a davy lidí okolo? Mám jeden tip. Stačí přejet hranice do bývalého východního Německa. Pár kilometrů za „čárou“ je řada většinou úzkorozchodných tratí, kde jezdí pára v pravidelném provozu dodnes. A na většině z nich denně.
