Jsou psané se stejným nadhledem, jaký člověk očekává od anglického humoru a který, jako každý nadhled, nejenže nestárne, ale dokáže nadlehčovat i aktuální, tedy současné dění. Autor třeba píše: „… toho roku vypukla válka Francie a Pruska. Všichni spolužáci stáli na straně Pruska. Slovo ‚profrancouzský‘ bylo pro ně velmi hanlivé označení. Představa, že o nějakých padesát let později bude Anglie s Francií po boku bojovat proti Německu, by se tenkrát zdála být holým nesmyslem. Stejným, jako byla později pro mnohé představa, že by se Německo někdy mohlo stát anglickým spojencem, jako jím bylo v bitvě u Waterloo proti Napoleonovi.“
No řekněte, kdo by pomyslel koncem německé okupace, že za dvacet tři let budou Češi utíkat do demokratického Německa před okupací ruskou (ano, sovětskou) a že dneska se slovo „proruský“ bude považovat za nadávku. Ostatně téměř stejně jako „proizraelský“ nebo naopak „antisemitský“, rozuměj propalestinský.