Marxistická historiografie si na hodnocení válečných událostí od začátku až do konce udělala monopol a lhala a překrucovala, jak jen mohla. Ještě jako holka si dobře pamatuju na Vávrův velkofilm Dny zrady, který byl přímo ukázkovým případem přepisování historie, už tehdy se ve mně vařila krev, když jsem musela sledovat (byli jsme školou nahnaní do kina), jak nám hodný Sovětský svaz v době Mnichova chtěl jít na pomoc, ale českoslovenští politici si to nepřáli, ti věřili proradnému Albionu a nehodné Francii. Hlavně že si Otakar Vávra užil pyrotechnických efektů, ty měl rád už od dob Krakatitu.
Osmý květen, den vítězství nad… |
Bolševik se prostě potřeboval ve svých pozicích opevnit a ve lhaní se dobře vyučil, Goebbelsovo rčení, že stokrát opakovaná lež stane se pravdou, dovedl k dokonalosti. Nemá smysl opakovat známá fakta o Jaltské konferenci a rozdělení zón vlivu, o Pražském povstání, stojících amerických divizích u Plzně, Vlasovcích a tak podobně. Jedno je jisté, válka skončila a lidé se těšili na vrácení svobody, ale na obzoru byla další poroba, ne šestiletá, ale čtyřicetiletá…
Podivné podoby demokracie
Když jsem včera v České televizi zahlédla hrůzostrašnou reportáž o oslavách konce války na Letné i jinde, kde se sešli staří komouši a exponenti Putinova Ruska, aby demonstrovali za mír, obešla mě hrůza. Všichni, i těch pár mladých, vypadali, jako kdyby utekli z nějakého příšerného filmu o zombiích, hoši s uhrovitými tvářemi a fanatickým leskem v očích, křiklavě nalíčené ženštiny, blábolící dědci… Možná je to jen hrstka hlupáků a vymytých mozků a je zbytečné se tím vzrušovat, ale byli tam i tací, kteří zjevně intenzivně pro Rusko pracují a vůbec se netají, že jsou agenti cizí mocnosti.
Mezi Moskvou, Plzní a Nuslemi. Jak jsme si připomínali konec druhé světové války |
To je taky zvláštní. Komunista a estébák Skála, který v roce 1968 s ulehčením a nadšením vítal sovětské okupanty, dál provozuje svou odpornou demagogii a tváří se jako demokrat, přitom je to ortodoxní stalinista. Demokracie má někdy podivné podoby, ale tak to je.
Třicet šest let po pádu komunismu se pořád s jeho dědictvím vyrovnáváme a druhá světová válka byl začátek všeho, to Hitlerovi můžeme poděkovat za Stalina, bez Hitlera by se ruský marasmus do střední Evropy nedostal. Češi jsou národ učenlivý a rychle si osvojili způsoby sovětských čekistů a kágébáků a jedno z největších svinstev naší poválečné historie se událo pod sovětským diktátem a na to nesmíme nikdy zapomenout. Mladí mužové, kteří na počátku války utekli do Velké Británie a jako letci tam denně nasazovali své životy, bolševický režim zavíral do vězení, kde je trýznil, a když je pustil, znemožnil jim normální život.
Hrdinství odměněné strádáním
Jindřich Polák o tom natočil senzační film Nebeští jezdci, který šel do kin v listopadu 1968 a pak nadlouho do trezoru (znova uveden byl až v roce 1983). A ten film nezestárl ani o minutu. Chudák režisér Polák se už pak mohl věnovat jen tvorbě proti děti, zřejmě aby nemohl ideologicky škodit. Česká televize ho teď znovu vysílala, loni byl nově digitalizovaný a v této podobě šel letos do distribuce, ale není problém ho zhlédnout. Je tak silný a autentický, a když si člověk uvědomí, že vznikl takřka na koleně a s minimem prostředků, nevěří vlastním očím.
Tak výpravný snímek, kdy se děj odehrává v cizině a ještě ve vzduchu, se v československých poměrech do té doby netočil. K dispozici nebyly ani britské letouny, nakonec se podařilo domluvit letadla ČSLA a přestavět je na Wellingtony, natáčelo se na malých letištích v Klecanech a Vodochodech, i další lokace byly domácí, zámeček Filipov, kino Ořechovka, porodnice u Apolináře.
Osmdesát let po válce žijeme v atmosféře strachu, která se může přetavit ve volání po zničení „těch druhých“ |
Polákovi nestačila jen předloha, román letce 311. bombardovací perutě RAF Filipa Jánského, měl za poradce i další bývalé letce. Točilo se černobíle, na klasický formát, a hudbu složil Evžen Illín, který do ní geniálně vkomponoval ústřední motiv z country songu Ghost Riders in the Sky. Herecké obsazení bylo skvostné, pro hlavní roli si režisér vybral Jiřího Bednáře, který hrál letce Študenta, dále Jiřího Hrzána (Prcek) a Svatopluka Matyáše (kapitán Kolář). Režii se podařilo přesvědčivě a bez sentimentu ztvárnit milostný vztah Študenta s Patricií, členkou pomocných ženských sborů (Jana Nováková), oba herci do svých výkonů vložili přirozenou citovost.
Zrovna tady se nabízí srovnání se Svěrákovým Tmavomodrým světem z roku 2001, ale když dva dělají totéž, není to totéž. Tento film měl nesrovnatelně lepší podmínky a přitom vznikl melodramatický kýč, vlažná vyprávěnka. Není to až tak těžké pochopit, tady se aspirovalo na úspěch v Americe, na čemž není nic špatného, ale Jindřich Polák chtěl po letech umlčování poukázat na hrdinství zašlapané a odměněné strádáním a zlem a to jsou prostě jiná východiska. Nebeští jezdci nemohli ukázat letce mučené a zavírané do kriminálu a vyřazené ze společnosti, na to doba ještě nenazrála, ale mluví jasně. Vždyť je všechno obsaženo i v jediné Prckově větě, kdy říká, že až se letci vrátí domů, budou se jim stavět slavobrány a ženské jim budou padat kolem krku...
