Jenže to slovo odráží i rozpoložení v nemalé části společnosti. I 600 let po skonu Jana Žižky do jisté míry přetrvává barikádové rozdělení. Jedni mohou slavit svého hrdinu, druzí mohou slavit smrt muže, jehož vojska zdatně rozvracela společnosti i zemi.
Jak se na to dívat? Máme Žižku vnímat jako hrdinu takové kategorie, jakých je v českých dějinách jen málo? Jako člověka, který byl motivován upřímnou křesťanskou vírou, potřebou spasení duše i ideály? Jako muže, před kterým „se třásla celá Evropa“, jak znělo oblíbené klišé? Jako obhájce české suverenity, jak by se řeklo dnes?
Nebo jako žoldnéře, loupežníka, padoucha, před jehož zfanatizovanými vojsky si nebyl nikdo jist? Na obojím výkladu něco je. Pro leccos jsou historické doklady, pro jiné nálepky – třeba cejch lapky – zase nejsou. Ale leccos přežívá i ve společenské paměti.
V Chomutově to není mrtvá historie
Už před rokem, když se výročí teprve blížilo, jsme mohli v médiích narazit na výroky radnice v Přibyslavi, městě, u něhož Žižka v polním ležení zemřel. „Přibyslav si 600 let od úmrtí Jana Žižky připomene každý měsíc. Slavit však nebude,“ zněl titulek novin. „Přibyslav nemá proč oslavovat,“ řekl k tomu starosta. Logicky. Když husité po Žižkově smrti Přibyslav dobyli, na šedesát tamních měšťanů upálili.
Katolíci Jana Žižku démonizovali. Ale ani mezi husity neměl jen samé obdivovatele |
Ještě silnější důvody ke zdrženlivosti mohou mít v Chomutově. V březnu 1421 Žižka město dobyl a obyvatele nechal zmasakrovat (údajně 2200 mrtvých). Bylo to „genderově vyvážené“, jak by se řeklo dnes. Husitské ženy ty místní katolické obraly o cennosti, svlékly je do naha, nahnaly do viniční boudy a upálily je. Není to mrtvá historie, před třemi lety si ji Chomutov připomínal výstavou a přednáškami.
Jak se na to vše dívat? Máme slavit, a když se slaví, tak se vytěsňuje vše, co je nepohodlné? To by bylo moc snadné. Možná by stačilo, budeme-li se na Žižku, historické postavy i historii obecně dívat tak, jak to před sto lety razil Josef Pekař nebo nyní Petr Čornej (autor nejnovější monografie o Janu Žižkovi). Prostě nedívat se očima dnešního právního státu, jeho norem či politické korektnosti, ale očima tehdejších lidí, současníků oněch událostí.
Nejschopnější přežili, nejodvážnější vynikli
Před čtyřmi lety to pěkně ukázala nigerijská spisovatelka Adaobi Tricia Nwaubani pro rádio BBC. Bylo to v době, kdy v USA při policejním zákroku byl zabit Afroameričan George Floyd. V době, kdy bujely emoce rasismu a otrokářství. A ona pro BBC otevřeně i s dávkou hrdosti přiznala, že její pradědeček byl otrokář: „Můj pradědeček Nwaubani Ogogo Oriaku byl tím, čemu raději říkám podnikatel. Prodával různé zboží, ale obchodoval i s lidmi.“
Odsuzuje svého předka? Ne. Namítá, že žil v době, kdy koncept „všichni lidé jsou si rovni“ byl zcela cizí tradičnímu náboženství. Ti nejschopnější přežili a nejodvážnější vynikli. „Bylo by nefér soudit muže z 19. století podle zásad 21. století,“ sdělila spisovatelka Nwaubani.
Tak bychom se měli dívat i na Žižku. Jako na muže středověku, jenž žil a jednal za tehdejších podmínek a dokázal vyniknout. Ač tak činil způsoby, které teď odsuzujeme. Toto si uvědomit je důležitější než „slavit“ výročí jeho smrti.
