Server Novinky cituje šéfa Ředitelství silnic a dálnic Radka Mátla, jenž říká: „Je to rekord. Tolik se v Česku nikdy za jeden rok nezprovoznilo.“ Ano, předchozí rekord je z roku 1997, kdy bylo otevřeno 94 kilometrů nových dálnic. Už proto působí nynější stovka impozantně. Ale čísla samozřejmě lákají k různým hrám a interpretacím.
Na letošek silničáři původně slíbili otevřít 118 kilometrů dálnic. Nyní otevřou 100 kilometrů, v létě zprovoznili dva krátké úseky o úhrnné délce 10 kilometrů, takže to máme za rok 2024 celkem 110 kilometrů. A když si vezmeme kalkulačku a vydělíme čísla 110 a 118, zjistíme, že původní slib silničářů byl splněn na 93 procent. To je krásné číslo. Nepřipomíná něco?
93 procent na mapě a 93 procent v hlavě
Ano, celý národ mluví o slovech premiéra Fialy, že jeho vláda splnila své sliby na 93 procent. Celý národ tuší, že pan premiér poněkud nadsadil, podle mnohých pustě kecal. Ale to dálniční číslo to ukazuje v plné kráse.
Splněno na 93 procent! Fialův kabinet vládne skvěle, jen občané si toho nevšimli |
V praxi to ve světě chodí tak, že splní-li nějaká vláda přes polovinu toho, co slíbila, považuje se to za úspěch. Splní-li sedmdesát procent, je to už velký úspěch. A splní-li třeba osmdesát, devadesát, ba více procent, je to už úspěch z kategorie legend. Takový, o jakých se pak mluví desítky let.
Sem patří slib prezidenta Kennedyho z roku 1961, že Američané do konce dekády doletí na Měsíc. Stalo se v roce 1969. Sem patří otevření úpatního Gotthardského tunelu ve Švýcarsku v roce 2016. Svět žasl, že stavitelé splnili termín i rozpočet. I německá média z toho byla tak „na větvi“, že publikovala plejádu domácích průšvihů natahujících čas i peníze (letiště Berlin-Brandenburg, nádraží Stuttgart, filharmonie v Hamburku…).
U nás teď bude zprovozňování dálnic splněno na 93 procent a sám šéf státní firmy to pokládá za rekord. Tudíž se zde nabízí – samozřejmě vedle nových komunikací – i optika, s jakou se můžeme dívat na plnění slibů. Lze jen tak plácnout 93 procent, nebo je lepší to mít podložené mapou s vyznačenými hotovými úseky?
Velké otevírání dálnic: stát zprovozní 118 nových kilometrů. Kdy se po nich projedete? |
A jsme-li už u dálnic, jsou ryzí ukázkou něčeho, kde úspěch nelze výhradně připisovat jedné vládě, jednomu politickému mandátu. Bývají to akce na dva, ba tři mandáty. Pro ilustraci. Jak píší Novinky, už příprava dálničních staveb u nás donedávna trvala asi 13 let. Samotná stavba pak obvykle další tři roky. To znamená, že hodnotíme-li zásluhy za právě otevřenou dálnici, kořeny jejího schvalování, prosazení a výstavby musíme hledat třeba až kolem roku 2008.
Ministru dopravy Martinu Kupkovi budiž přičteno k dobru, že právě na toto sám upozorňuje. Na to, že nyní sklízený úspěch má kořeny už u vlád předchozích. Ale kdyby se to k někomu nedoneslo, tak to pro jistotu řekněme po lopatě. To, že se letos otevře 93 procent původně slíbených úseků dálnic, nemá nic společného s tím, že premiér Fiala si nárokuje 93 procent splněných slibů své vlády. U dálnic to číslo odráží realitu (situaci zakreslenou na mapě), u premiéra spíše zbožné přání.
Proč jsou o tolik lepší Poláci?
Platí to obecně a všude. Zásluhu za prakticky žádnou dálnici si nemůže monopolizovat jedna vláda, jeden mandát. U některých systémových neúspěchů to ale platí opačně. Tedy že na tom neúspěchu se podílely všechny vlády bez rozdílu barev či ideologie.
Ke konci roku bude mít Česko v provozu 1500 kilometrů dálnic. Působí to jako velké číslo, ale když si uvědomíme, že o výstavbě dálnic se poprvé rozhodlo už koncem roku 1938 (tehdy vzniklo i samo slovo dálnice), až tak moc to zase není. Je to o dost méně, než má donedávna „dálničně zaostalé“ Polsko (5117 kilometrů). Nebo než má s námi často srovnávané a hornaté Rakousko (2232 kilometrů).
Poláci mají hotovo, otevřeli zbytek dálnice k Baltu. Na české straně stavba stojí |
Ale systémové kiksy vyniknou spíše při pohledu na mapu než na čísla. Jak to, že po 35 letech svobody a kapitalismu máme jen dvě dálniční spojení do Německa a jedno do Polska? Jak to, že Rakušané postavili své úseky směrem na jižní Čechy a jižní Moravu, ale netušili, kdy a kde (Mikulov?, Břeclav?) dorazí z naší strany návaznost? Jak to, že D3 je v provozu z Miličína až za České Budějovice, ale v Posázaví se ještě „nehráblo“?
Je to odkaz všech polistopadových vlád. Dokládá, že v jistých oblastech český stát nerozvíjí strategickou politiku. Že nedokázal formulovat a prosadit strategické priority. Upřímně, těžko čekat, že příští volby to zásadně změní.
