Schopnost zatnout zuby a jít dál bývá ceněnou vlastností. Ty, kteří jí disponují, líčíme jako tahouny, neochvějné, neohrožené, rázné, pevné a odolné. Obdivujeme jejich odvážného ducha, zásadovost, vytrvalost, bojovnost či tvrdošíjnost. Vzdát se naopak znamená selhat, kapitulovat, prohrát. Svědčí to o jisté bezcharakternosti. Ze zkušeností lidí, kteří ve svém oboru září, zpravidla plyne tentýž poznatek: zatněte zuby a vydržte.
Jak řekl slavný vynálezce Thomas Alva Edison: „Naší největší slabinou je to, že se vzdáváme. Nejjistějším způsobem, jak uspět, je zkusit to vždy ještě jednou.“ Zejména při hrozícím nebezpečí si v představách vykreslujeme hrdinu, který je krůček od smrti, dívá se do propasti, a přesto vytrvá, i když většina ostatních by už dávno vycouvala. Naproti tomu ty, kdo nevydrží, máme za zbabělce.
Nejlepší přítel Donalda Trumpa v zahraničí? Možná to bude Zelenskyj |
Cestou k budoucnosti však není jen lpět na určité strategii či obchodním modelu (jakkoli byly v minulosti lukrativní). Důležité je i zkoumat měnící se prostředí a reagovat na ně. Rovněž na úrovni jednotlivců není cestou ke štěstí slepě se držet toho, co děláme, k čemuž nás ponouká řada aforismů. Musíme vnímat, co se děje kolem nás, abychom se mohli pouštět do toho, co nám přinese nejvíce štěstí, času a pohody.
Umění ustoupit
Americká psycholožka a pokerová hráčka Annie Dukeová v knize Umění skončit: jak poznat, kdy je na čase to vzdát (2024) nás chce povzbudit k tomu, abychom brali do úvahy širší spektrum možností, lépe se rozhodovali u projektů, které jsme si vzali za své, přemýšleli o alternativách a pružně reagovali na novou situaci. Mapuje fenomény jako utopené náklady, tyranie statu quo, averze ke ztrátě či stupňování úsilí tím více, čím patrnější je jeho marnost.
Dukeová ukazuje, proč je někdy žádoucí složit zbraně. Každého z nás už někdy v životě napadlo, že kdyby byl dříve věděl, co ví teď, rozhodl by se jinak. Možnost opustit svůj projekt je nástroj, který nám umožňuje učinit jiné rozhodnutí, jakmile se dostaneme k novým informacím. Propůjčuje nám schopnost reagovat na změny situace, změny našich poznatků či změny nás samotných.
Kolik stojí život? Únos obvykle neznamená smrt, ale jen počátek dlouhého obchodního jednání![]() |
Možnost říci „dost“ nám poskytuje únikový východ v případě, kdy to, čemu se věnujeme, se ubírá nepříznivým směrem. Pokud jste těsně pod vrcholem Everestu a počasí se změní, začnete se sestupem. Pokud vám sportovní lékař řekne, že máte poškozené ledviny, zvážíte konec sportovní kariéry. Totéž platí pro obor, který studujete, práci, kterou vykonáváte, či směr, jakým se ubírá vaše kariéra či vztah.
Pokud se rozhodnete pro sňatek, nemůžete vědět, zda to dopadne dobře. Pokud se chcete rozvést, také není jasné, zda je to dobrý nápad. Totéž platí i při rozhodování, co budeme studovat, či zda přejdeme na jiný obor, kde budeme pracovat, či zda odejdeme, zda se pustíme do projektu, či jej ukončíme. Když se rozhodujeme, zda něčeho nechat, či u toho zůstat, nemůžeme vědět jistě, zda uspějeme, protože to je otázka pravděpodobností.
Hrát se všemi kartami, které nám život nadělí, je podle psycholožky Dukeové snadná a rychlá cesta k bankrotu, protože byste hráli příliš mnoho her, které z dlouhodobého hlediska nejsou výnosné. Velcí hráči vědí, že je někdy lepší sebrat se a jít. Když hraje expert, daleko spíše než ostatní hráči pozná, že mu herní podmínky nepřejí nebo že nehraje dobře. A když si to uvědomí, pravděpodobně se podle toho zařídí. Pokud máte tendenci pokračovat ve hře s kartami, které jste dostali, a vytrváte až do konce, můžete také přijít na mizinu.
Eskalace závazku
Když ztrácíme, zvyšuje se pravděpodobnost, že se budeme sveřepě držet svého postupu, ale vynakládané úsilí navíc dál vystupňujeme. Eskalace závazku je rozšířený, univerzální jev, který lze pozorovat u jednotlivců, organizací i vládních úřadů. Všichni máme tendenci vytrvávat ve svém počínání, zejména když přicházejí špatné zprávy. K eskalaci závazku nedochází jen v situaci, kdy je v sázce opravdu hodně. Stává se i u banálních záležitostí, což dokresluje, jak výrazně je toto nežádoucí chování zakořeněno.
V posledních fázích vietnamské války se rozšířil názor, že USA z tohoto konfliktu nemohou vyjít vítězně. Na zjištění, že pro Spojené státy neexistuje cesta k vítězství, však americká vláda reagovala vystupňováním válečného úsilí.
Tušení přelomu a předražená čína na Ípáku. Redaktoři LN vzpomínají na sametovou revoluci |
Vietnamská válka tak přišla USA téměř na 200 miliard dolarů (v dnešních cenách by to byl zhruba bilion dolarů). O život připravila 58 000 amerických vojáků a dalších 300 tisíc se z ní vrátilo se zraněním. Ukončila politickou kariéru prezidenta Lyndona Johnsona a stála ho šanci ucházet se o druhé funkční období.
Problém s eskalací závazku ve válkách, které nelze vyhrát, je podle Dukeové refrénem, který se nám stále znovu vrací. Když USA provedly invazi do Afghánistánu, trvalo dvacet let, než se z něj stáhly, ačkoli tři prezidenti slíbili, že to udělají.
Po dvou desetiletích americké vojenské přítomnosti a utracení dvou bilionů dolarů obnovil Tálibán kontrolu nad zemí jen pár dní po odletu amerických vojáků, což jasně demonstruje skutečnost, že Američané zde nikdy neměli navrch.
Eskalace závazku je nesmírně drahá. Když na úrovni jednotlivce, organizace
i vládního úřadu přicházejí špatné zprávy, když se množí náznaky, a dokonce důkazy, že prohráváme, nejenže to odmítáme vzdát, ale dokonce zdvojnásobujeme či ztrojnásobujeme své úsilí, vkládáme do beznadějného podniku více a více času, peněz i jiných zdrojů a posiluje se naše víra, že kráčíme správnou cestou.
Problém utopených nákladů
Americký ekonom Richard Thaler v časopise Journal of Economic Behavior and Organization upozornil na efekt utopených nákladů jako na obecný fenomén a připsal jej systematickému kognitivnímu omylu, kdy lidé při rozhodování, zda v nějakém projektu pokračovat, zohledňují peníze, čas, úsilí či jiné zdroje, které v něm již utopili.
Kamarád si vám třeba postěžuje, že žije v neperspektivním vztahu. Když se zeptáte, proč se s dotyčnou nerozejde, obvykle uslyšíte, že už do vztahu investoval spoustu času a úsilí. Čím více času investoval, tím méně pravděpodobné je, že bude ochoten se rozejít – a tak investuje další čas, aby se vztah zlepšil atd.
Zcela racionálně jednající člověk by při rozhodování o tom, zda ve svém počínání pokračovat, zvažoval pouze budoucí náklady a přínosy. Pokud by pokračování mělo kladnou očekávanou hodnotu, racionální aktér by vytrval, při negativní očekávané hodnotě by to naopak vzdal.
Jednání o míru v roce 2022 zmařily nepřijatelné požadavky Moskvy. Je otázka, zda svůj přístup změnila![]() |
Čtyři desítky let experimentů a terénní studie v nejrůznějších oblastech ukazují, že lidé k utopeným nákladům přistupují v duchu Thalerovy hypotézy. Při rozhodnutích, zda pokračovat, zvažují, co již investovali. Činí tak, protože se iracionálně domnívají, že jediný způsob, jak získat zpět či ospravedlnit vložené zdroje, je jít dál.
Mezi hráči pokeru se říká, že poker je jedna dlouhá hra. Toto rčení připomíná, že konkrétní karty, které mají v ruce, nejsou poslední karty, se kterými kdy budou hrát, a že ani konkrétní den, ve kterém hrají, není poslední den, kdy budou hrát. Hráč pokeru odehraje během svého života tisíce partií, takže v kontextu toho všeho má nepatrný význam, zda jednu konkrétní partii vyhraje, či nikoli. Klíčové je, aby maximalizoval očekávanou hodnotu v průběhu všech dnů a partií. Právě to se myslí onou dlouhou hrou.
Ať už jde o člověka, s nímž jste v romantickém vztahu, dům, který vlastníte, investici, kterou jste udělali, nebo vysokou školu, na kterou chodíte, můžete si kdykoli zvolit bod v budoucnosti a představit si, že jste se svým rozhodnutím nespokojeni. Pak si definujte ukazatele, kterých byste si jinak nemuseli všimnout, nebo signály, které vám naznačí, že je čas z toho vycouvat.
Tyranie statu quo
Status quo je cesta, kterou jste se již vydali, nebo způsob, jakým jste postupovali vždy. Zkreslení vyplývá z toho, že máme tendenci držet se řešení, metod a cest, které jsme jednou zvolili, a pociťujeme odpor vůči odchylkám od nich a vůči pokusům postupovat nově či jinak.
Status quo lze přirovnat k mentálnímu účtu, který již máme otevřený a který je zatížen utopenými náklady: časem, penězi či úsilím, které jsme již vynaložili na to, jak jsme si zvykli postupovat. Máme-li tento účet uzavřít a přejít na jinou možnost, můžeme mít pocit, že odepisujeme veškeré zdroje, které jsme investovali.
Lidé mají podle psycholožky Dukeové výraznou preferenci pro možnost, která zachovává status quo, přestože má tato možnost nižší očekávanou hodnotu. Toto zkreslení je obecně uznávané a významné a postihuje rozhodování jednotlivců i organizací. Je dost dobře možné, že firmu, kterou jsme založili, projekt, který jsme vymysleli, nebo přesvědčení, které zaujímáme, pokládáme za hodnotnější, než ve skutečnosti jsou. Máme tendenci setrvávat u statu quo.
Máme tendenci soustřeďovat se na to, co děláme, a fakticky vytěsňujeme všechno ostatní. Problém nekončí tím, že nezkoumáme nové alternativy, my si jich dokonce ani nevšímáme, ačkoli je máme před očima. Trpíme pozoruhodnou krátkozrakostí. Naše neschopnost vidět možnosti, které mohou být k dispozici, dále posiluje ostatní síly, které nám ztěžují odchod od neperspektivních činností.
V každém okamžiku svého života máme na výběr, zda chceme vytrvat, či zda to vzdáme. Pokud se rozhodneme zůstat, současně se rozhodujeme, že nikam neodcházíme. Pokud se rozhodneme něco skončit, současně se rozhodujeme, že nebudeme pokračovat. Jde o naše vědomá, aktivní rozhodnutí. Všichni kolem sebe potřebujeme lidi, kteří nás upozorní, že se točíme v bludném kruhu. Život je zkrátka příliš krátký na to, abychom marnili čas něčím, co nestojí za to.
Autor je ekonom, VŠE a ČVUT Praha.