Varšava namítá, že německá argumentace je neprůkazná. Zavedla tedy hraniční kontroly (plus na hranicích s Litvou) a v zemi se dokonce začala formovat svérázná „hraniční domobrana“.
Celá záležitost pochopitelně už delší dobu jitří veřejné mínění – sama o sobě, ale hlavně ve svém zpětném ohlasu skrze politickou scénu, kde se tématu ujala především národně-konzervativní opozice. Zvlášť, když se nyní cítí být na koni po vítězství svého kandidáta Karola Nawrockého v nedávných prezidentských volbách.
Jen Putin není „chcimír“. Bude příměří, jsou-li pro všichni od Kyjeva přes EU až po Trumpa? |
Jeho těsný triumf způsobil otřes s potenciálem pádu současné vlády Donalda Tuska. Polský prezident totiž disponuje poměrně silným právem veta, jež musí dolní parlamentní komora, Sejm, popřípadě přehlasovat třemi pětinami hlasů. Tudíž většinou, kterou pestrá Tuskova vládní koalice neposkládá. Její reformní snahy tímto nástrojem fakticky blokoval již končící prezident Andrzej Duda, politik pevně spojený s aktuálně opoziční stranou Právo a spravedlnost (PiS). Tuskův tábor optimisticky spoléhal na vítězství svého favorita, varšavského primátora Rafała Trzaskowského, a když mu jeho ambice nevyšly, evidentně postrádá nějaký nosný plán B.
Oslabený Tusk
Od svého nástupu k moci po parlamentních volbách z října 2023 Donald Tusk hodlal změnit rovněž některé důležité parametry polské zahraniční politiky. Zatímco konzervativní pravice portrétuje Německo jako velké nebezpečí a Evropskou unii často prezentuje coby kamuflážní německý projekt k ovládnutí Evropy, Tusk usiloval o zlepšení vztahů.
A též o revitalizaci takzvaného Výmarského trojúhelníku neboli těsné spolupráce své země s Německem a Francií, jenž má rovněž tvořit základní nosnou konstrukci evropské integrace. Nicméně snahy o restart skončily spíše v náznacích či v nikam nevedoucím popojíždění.
Na vině byla též politická nestabilita v Německu (volby a následné obtížné skládání vlády a jejího programu) i dlouhodobé oslabení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, jehož politická dráha spěje ke konci (zbývají mu dva roky do konce druhého mandátu).
Trump rád mluví o „krásném oceánu, který dělí Ameriku od zbytku světa“. Pro Rusko to je dobrá zpráva |
A vůbec, Evropou evidentně zmítá příliš mnoho problémů a rozporů, zejména konkrétní podoba dalšího pokračování Green Dealu, nutnost radikálního navýšení výdajů na obranu nebo celní válka s USA, aby se dala nějak lépe ukočírovat pomocí trojlístku jinak nesporně významných zemí.
Polsko-německé vztahy lze dlouhodobě přirovnat k mostu, který vrže, skřípe a hrozí zhroucením kvůli masivní dějinné zátěži i náložím emotivního dynamitu. Němci historicky představují, společně s Rusy, dva úhlavní polské nepřátele.
Po trojím dělení polského státu na konci 18. století čelili Poláci v pruském záboru intenzivní germanizaci, tedy daleko obtížnějším podmínkám než Češi (a s nimi i jiná část polského národa) v habsburské monarchii.
Největší díl traumatu ovšem dodala druhá světová válka. Polsko se vojensky bránilo německému vpádu a okupační podmínky byly obecně krušnější, než jaké zažívali Češi v protektorátu. Poláci však dokázali vyniknout i v odbojové činnosti.
Ale Varšavské povstání, jež propuklo
1. srpna 1944, Němci potlačili i na jejich poměry mimořádně brutálním způsobem. Pomoci od Rudé armády, stojící na druhém břehu Visly, se povstalci nedočkali. Z Varšavy zůstaly jen ruiny a po válce se dokonce uvažovalo o výstavbě úplně nového hlavního města.
Avšak její osud tvoří společně s celou trpkou válečnou zkušeností jeden ze základních pilířů polské národní identity. Za války zahynuly miliony Poláků a Němci vůči nim projevili v souhrnu daleko více krutosti než třeba vůči nám.
Překlenutí příkopů
Po pádu komunismu ale převládaly snahy o překlenutí starých příkopů. Ostatně, proces historického usmiřování obou národů odstartoval dopis polských biskupů německým kolegům z šedesátých let. Nicméně minulost se často vracela na scénu, nezřídka i politicky účelově. Poláci jsou stále extrémně citliví na posilování role Německa v evropské politice, přímo i přes EU, přičemž zmíněnou citlivost v jisté míře vykazují všechny hlavní politické proudy.
Kallasová volá po novém vůdci svobodného světa. Ukrajina není sama, říká Tusk |
A polští představitelé i analytici též dlouhodobě poukazovali na krátkozrakou německou politiku vůči Rusku, na výstavbu plynovodů Nord Stream a vytváření jednostranné německé závislosti na Putinově říši. Historie jim dala za pravdu, ovšem jelikož si nikdo nerad přiznává vlastní chyby, zejména pokud mu je jiný očividně „předhazuje“ před nos, neznamená uvedená skutečnost pro Poláky zase tak velkou výhodu.
Globální turbulence, jimž Evropa čelí, každopádně vyžadují těsnější spolupráci všech evropských států, nejenom Polska a Německa. Snad se tímto poznáním budou řídit i elity v Berlíně a ve Varšavě.
