Popsané případy ovšem nedávají odpověď na otázku, odkud se taková příchylnost některých novinářů k zemanovcům bere – zda jde o reakci na přímou objednávku, anebo, abychom nepoužili vulgarismus, typický projev nemístné empatické vstřícnosti.
A když už předpokládáme všeobecnou prohnilost, nelze si odpustit otázku, zda o změnu poměrů v televizi neusilují jiné, neméně bezskrupulózní mocenské zájmy, jež zatím nedostaly příležitost.
Pravdu mají ti, kdo říkají, že ve vyspělých zemích k okatým pokusům o intervenci politiků do vysílání nedochází. Pravda je ovšem také to, že to neznamená, že by tam stížnosti na veřejnoprávní média neexistovaly. Stěžovatelé nezpochybňují jejich nezávislost. Kritizují naopak hlavně to, co považují za tendenčnost, jež je jim vlastní, jež je plodem jejich subkultury.
Možná jsme prostě do tohoto civilizačního stadia ještě nedospěli a tato situace u nás není. Možná se ale také v zemi, jež si o sobě myslí, že je nejzkorumpovanější na světě, černobílé příběhy o zlých politicích a dobrých novinářích tráví pohodlněji než komplikovanější popisy nepřehledné situace, v níž na sebe naráží chování mnoha nedokonalých lidských bytostí.
