Jak už to tak v našem mediálním prostoru bývá, většina jejích nekrologů omílala, že byla hlavně teta Kateřina z filmového Saturnina a hvězda Babovřesk, což je stejně pitomé, jako když se při úmrtí jejího muže psalo, že odešel šéf Jiřího Lábuse. Kateřina byla hezká a stylově pojatá role z rodu protivných bab, které Synková uměla výborně zahrát. Nebyl to žádný mezník v jejím hereckém životě, vždyť byla hlavně herečkou, která se výrazně podílela na rozvíjení ypsilonkovské poetiky.
Její působení před Ypsilonkou tak trochu zapadlo, ale zajímavé je, že třeba strávila rok v Maringotce Zuzany Kočové a pak, to už měla vystudovanou DAMU, byla krátce v angažmá v libereckém divadle F. X. Šaldy, čili v divadle kamenném. Mimo jiné tu hrála i ve světové premiéře Kunderovy Ptákoviny a také Ninu v Lermontovově Maškarádě, což je romantická záležitost, která asi pro ni nebyla to pravé a žádné nadšení nevyvolala. Jana Schmida přesto zaujala a pozval ji do Ypsilonky na Carmen podle Bizeta a vzápětí jí nabídl hostování.
Padesátileté trauma Romea a Julie. Výtky vůči starším filmům a jiným uměleckým dílům nejsou nic nového |
Jana Synková se v Ypsilonce našla
Synková se v Ypsilonce našla jako komička, milovala nadsázku a ironii. V dávném rozhovoru s Radmilou Hrdinou přiznala, že snila o romantickém divadle, ale viděla, že tahle poloha pro ni není, a kdyby se nepotkala s Ypsilonkou, možná by z divadla odešla úplně. Po několika hostováních v Ypsilonce působila od roku 1969 a hrála v mnoha zásadních inscenacích třeba Picasso a jeho Touha chycená za ocas, Depeše na kolečkách, Balada o Velkém kostlivci, Ubu králem, Michelangelo Buonarroti, Třináct vůní (Z deníku žákyně) a dalších.
Vzpomínám, že jsem ji poprvé viděla už po přemístění Ypsilonky do Prahy v inscenaci Obr Gargantua, jeho smích a život, kde hrála Všudybyla. Všechno tu bylo jinak, nové, hravé, odpoutané a Poloczek byl v titulní roli báječný. Janiny výstupy mi připadaly úžasně vtipné, rozverně ironické a to včetně její typické dikce. S Poloczkem se pak sešla v inscenaci Voni sou hodnej chlapec aneb Anabáze Jaroslava Haška, kde opět s okouzlujícím nadhledem hrála Šuru, literátovu ruskou manželku, a zvonivě a měkce protahovala oslovení Jaroslávčik.
Další sexuální štvanec v národním panteonu. Televizní Smetana je zajatcem svých emocí |
A pak si docela dobře vybavuji obnovenou inscenaci Třinácti vůní, kde se znovu a tentokrát ve čtyřiceti letech stala třináctiletou Maruškou. Ypsilonka tehdy působila v Braníku, jelikož ve Spálené probíhala rekonstrukce, a kus režíroval Evald Schorm, byla to v podstatě činohra s pevným textem, ale stejně voněla hravě ypsilonkovsky a Jana hrála tu naivní holčinu báječně, s vtipem a udivením i se zvláštním vědoucím smutkem dospěláků.
Jednu éru střídá druhá
To všechno už je ale historie divadla, a dokud žijí pamětníci báječných inscenací a hereckých výkonů, je svým způsobem živá, pak už jde o to ji pěstovat a připomínat, ale to je záležitost teoretická, uměnovědná. Zakladatel Ypsilonky Jan Schmid byl jeden z mála principálů, který myslel na to, že své divadlo jednou bude chtít někomu předat a snažil se vychovat své nástupce. V 90. letech začal učit na DAMU, svým žákům se maximálně věnoval a také je přiváděl do Ypsilonky, kde je infikoval svou poetikou, nemálo zajímavých tvůrců i herců pochází z jeho líhně. Za všechny jmenujme režiséra Jiřího Havelku. Jeho žáci se od něj hodně naučili a leccos převzali a celkem pochopitelně to chtěli dělat po svém a také se různě rozutekli.
Daňa podle Olgy. Dokument, který vyvolává citová hnutí, přitom ale vůbec není sentimentální |
Každopádně éra Jana Schmida a jeho jedinečného divadla skončila a rozmělňovat ji by nemělo smysl. Musí přijít někdo, kdo tuhle studiovou scénu bude modelovat podle svého vidění a s ohledem na současnost. A ke Schmidovi a jeho Ypsilonce ať se hlásí jako k otci zakladateli, aniž by ho to mělo svazovat.
Divadelní éry přirozeně končí a střídají je jiné. A ta Schmidova byla jedna z unikátů českého divadla, vzdejme jí po právu hold a ať dostane prostor nová parta. Výběrové řízení už proběhlo a definitivní výsledek bude známý kolem 20. ledna, takže je s největší pravděpodobností rozhodnuto a nezbývá než doufat, že výběrová komise si uvědomila, že uměle protahované éry, i když se zaštiťují osobnostmi minulých let, nakonec dojdou jen k nezajímavému eklektismu.
