Kdežto nálepka Václava Havla sděluje úplný protipól. Havel byl veličinou politiky solidarity se slabšími a ujařmenými. Velkorysým, ale i sebeironickým občanem i státníkem, někým, kdo zanechal podobně výraznou stopu jako TGM.
Má být podle vás Filip Turek ministrem?
Nálepky bývají vždy zjednodušené, o to nemá smysl se přít. Ale tím více drží. Takže když se týdny mluví o tom, že Jan Zahradil by se mohl stát šedou zahraničněpolitickou a bezpečnostní eminencí nové vlády (ne ministrem, ale mužem v pozadí, jako byl dosud Tomáš Pojar), blikají varovné alarmy. Pozor, nehrozí tu obrat o 180°? Nezmění se Česko – jeho reputace – ze země otevřené, klasicky liberální a solidární v zapšklou zemi lísající se k diktátorům či autokratům?
Nesnažme se poučovat
Kdybychom se na současnou zahraniční a bezpečnostní politiku dívali jako na krasobruslení, kde při hodnocení hraje zásadní roli umělecký dojem, mohli bychom říci, že na tom posunu může dost být.
Zahradil se se svými idejemi a představami o zahraniční politice Česka neskrývá. Jako by sám pracoval na své nálepce. Když v redakci iDNES.cz mluvil do kamery v pořadu Rozstřel, jedna z vět moderátora zněla: „Chápu to správně, že chcete rezignovat na havlovský lidskoprávní akcent v české zahraniční politice.“ – „To chápete správně,“ odvětil Zahradil. „Je zapotřebí hovořit o politice zájmů více než o politice hodnot. Zájmy a hodnoty se někdy potkají, ale často jdou proti sobě. Malá exportní země jako ČR se musí chovat pragmaticky: komunikovat se všemi, i s těmi, kteří se nám nelíbí, nesnažit se je poučovat.“
Kvazinávštěvy Tchaj-wanu skončí, stejně jako „havlismus“, slibuje Zahradil |
Je to tak dobře, či špatně? Na tom shoda asi nebude. Ale dejme tomu, že nová vláda vznikne podle širokého očekávání a že Zahradil v ní bude hrát roli muže pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Znamenalo by to i v praxi obrat o 180°? Měli bychom se obávat, řečeno nálepkově, že „posvátnou krávu havlismu“ vystřídá „sebestředný a arogantní zahradilismus“? Ne tak prvoplánově, jak by se mohlo zdát.
Podívejme se na zásadní události posledních dnů. Zkusme si představit, jak by na ně reagoval Václav Havel, respektive dnešní reprezentant „nálepkového havlismu“ a jak by na ně reagoval Jan Zahradil.
Pěkné hodnoty, ale jak je prosadit?
Donald Trump chystá svůj poslední mírový plán pro ukončení války na Ukrajině. Poslední prý proto, říká se v médiích, že kdyby byl plán odmítnut, Trump by ztratil zájem a nechal by problém na Evropě.
Je to plán, jehož detaily jsou teprve v procesu neveřejného vyjednávání. Ale to, co prosáklo, naznačuje vstřícnost k Putinovi jako na Aljašce. Konec války a bezpečnostní záruky výměnou za uznání ruské svrchovanosti nad Krymem a Donbasem, plus dohoda o bezpečnosti v Evropě a vztazích USA s Ruskem a Ukrajinou.
Poražení ve volbách chtějí překazit vznik nové vlády, pohrozil Klaus |
Představitelé EU i jejích států jsou proti. Trvají na tom, že Ukrajina musí získat dlouhodobý a spravedlivý mír. Že ho musí odsouhlasit i Ukrajina a EU. Tak to řekla šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová. Je to pěkná vize a jistě sklidí potlesk. Jenže jak ji dosáhnout? I proto mluví Volodymyr Zelenskyj jinak: pro konec války je zásadní, „aby americký leadership zůstal účinný a silný“.
Jak by v této situaci reagoval Havel? Ta otázka nemá smysl, Havel je 14 let po smrti. Jak by reagovali „nálepkoví havlisté“? Možná jako Kallasová: že přijatelný je pouze spravedlivý mír odsouhlasený z Kyjeva i Bruselu. To je hodnotový postoj. Jde mu o dobro a míří k férovému řešení. Ale uvažují jeho nositelé, jak ho prosadit? Byli by ochotni, a hlavně schopni, vyslat na Ukrajinu, řekněme, sto tisíc evropských vojáků, aby spravedlivý mír prosadili silou zbraní? Nebo ještě lépe: dokázali by to zaonačit tak, aby tam ty vojáky místo Evropy vyslala Amerika?
Ať se na to díváme jakkoliv, je to situace, s jakou havlovská politika nemá zkušenost a pro niž se nehodí. Situace, v jaké působí racionálněji Jan Zahradil než „nálepkoví havlisté“ typu Kaji Kallasové. Pokud je Trumpův návrh dohody pro Ukrajinu skutečně inspirován jeho dohodou pro Gazu, ve vzduchu visí otázka: Kdo ve válce s Hamásem dosáhl víc? EU tím, že její západní členové závodili o uznání virtuálního palestinského státu? Nebo Trump tím, že vsadil na zájmy Saúdů, Egypťanů či Turků?
Kdo řekne Německu, ať dodržuje pravidla?
Dnešní svět je skutečně bojištěm leckdy chaotických zájmů, což vede i k nehezkým – umělecky vzato nehezky působícím – příkladům. Třeba dohodě mezi Trumpovou Amerikou a Saúdy. Amerika jim prodá 48 letadel F-35, oni v USA zainvestují bilion dolarů a na okraj se zmínili, že vražda novináře Chášukdžího byla chyba (skoro jako když Chruščov řekl, že stalinismus s gulagy byla chyba). Tleskal by tomu Havel? Stoprocentně ne. Zahradil to bere jako realitu.
Ať si Motoristé dají do vlády experty jako SPD, říká Babiš. Macinku nepřesvědčil |
Nebo Německo. Merzova vláda se snaží ulevit domácnostem i průmyslu s cenami za energie. Činí tak pomocí státních dotací, způsobem, který naráží na pravidla EU a de facto poškozuje sousedy včetně Česka. Německo ukazuje, že v tísni i ti nejušlechtilejší obhájci hodnot sahají po politice zájmů. Kdo by u nás dokázal reagovat účinněji? „Nálepkový havlista“, nebo Jan Zahradil?
Samozřejmě, to vše jsou spekulace: kdo a jak by reagoval, kdyby... Ale spekulativní je dnes i osud západního, ba celého světa. Člověk opravdu nemusí být fanouškem Jana Zahradila, aby došel k postřehu, že než se hádat o „posvátnou krávu havlismu“ či „arogantního Zahradila“, je lepší mít někoho, kdo se v tomto nepřehledném světě zájmů orientuje. A takovým člověkem je Zahradil, jakkoliv se jím – leckdy oprávněně – straší.
