Je přitom zřejmé, že Putinova svatá válka, vedená na Ukrajině ve jménu jeho vlastní nesmrtelnosti, má „vyšší cíle“, než je podrobení samotné Ukrajiny. Jedním z nich je boj proti liberalismu a jeho důrazu na jedinečnost a význam každého jednotlivce, neboť podle Putina hrozí, že liberalismus a svobodné myšlení zaplaví Rusko, které vždy mělo jinou identitu s afinitou ke kolektivismu. Putinovi samozřejmě současně jde i o jeho dějinné poslání obnovit ruské impérium na bázi carského a božského.
Elity schované za jednotu
Iva Brožová, bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu.
Ačkoliv tyto Putinovy cíle jsou zcela neskrývané, dosavadní reakce na jeho agresi na Ukrajině jsou bohužel spíše jen smutným svědectvím o stavu západní liberální demokracie. Její elity sice deklarují, že Rusové rozumějí jenom síle, ale ve skutečnosti se schovávají za jednotu postupů, které redukují na částečné ekonomické sankce. Ani ona jednota EU a USA, kterou politické elity tolik oslavují, však sama o sobě nestačí. Je totiž nutné, aby šlo o jednotu hodnotově ukotvenou, a nikoliv jednotu, která je už na dálku cítit ochotou akceptovat jen taková řešení a takovou pomoc Ukrajině, při které budou zachovány určité standardy západního způsobu života.
Je pro mne šokující, že prostředkem k zachování těchto standardů je manipulace se strachem, jakou předvedlo Německo ústy svého premiéra Olafa Scholze, který odmítl totální odpojení Německa od ruského plynu varováním, že na odpojení doplatí více státy EU než samotné Rusko. Taktně přitom pomlčel, kolika miliony dolarů denně se takto financuje válka proti Ukrajině. Nezbývá než doufat, že není vše ztraceno a že se snad země EU s pomocí USA dokážou o výpadek v ruských dodávkách solidárně podělit, a to především tváří v tvář ztrátám na životech na Ukrajině. To by byl nezpochybnitelný příklad solidarity nejen uvnitř Evropy, ale také důkaz, že společná evropská zahraniční politika existuje, i pokud jde o Rusko.
Osobně jsem přesvědčená o tom, že strašidlo toužící použít jaderné zbraně reálně neexistuje; nebál se ho ostatně ani Kennedy v souvislosti s krizí v Karibiku. Hrozby použití červeného knoflíku se neobávám už jen proto, že Putinovi jde nakonec především o udržení svého samoděržaví. Jen hrozila-li by mu jeho ztráta, mohl by jít touto cestou absolutní destrukce. Vedle totální izolace Ruska by tak úkolem politiků demokratického světa mělo být ujištění Putina, že Západu nejde o změnu režimu v Rusku ani o ovládnutí jeho samoděržaví, ale o to, aby opustil Ukrajinu – celou.
Co zaskočilo Putina? Izolace pro něj nic neznamená, na jednu sankci ale nebyl připravený, míní ruská politoložka |
Na pozadí ukrajinské tragédie je třeba připomenout a zdůraznit, že politika není jen boj o moc, ale také o hodnoty. Proto prezident Zelenskyj nemůže obětovat ani kousek země, poněvadž nemůže připustit marnost obětí v Mariupolu ani jinde na Ukrajině. Je to jeho závazek a jeho odpovědnost. Stejně tak jsem přesvědčená o tom, že jedinou „hodnotovou“ reakcí Západu na tuto agresi musí být úplná (a to nejen ekonomická) izolace Ruska, ať to stojí, co to stojí. Ostatně to byl můj bývalý kolega z Ústavního soudu a můj velký vzor profesor Vladimír Čermák, který opakovaně zdůrazňoval, že svět a jeho pozitivní vývoj vždy stojí na obětech.
Snížení životních standardů
Chceme-li tedy skutečně přispět k nezdaru Putinovy agrese, musíme být připraveni obětovat část svého standardu, na který jsme si již zvykli. A evropské vládní elity musejí být připravené nést politickou odpovědnost nejen za snížení životních standardů svých občanů, ale také za vojenskou podporu nezbytnou k přežití Ukrajiny, a tak prokázat skutečnou sílu, které Putin už porozumí. Ve světle tisíců zmařených lidských životů, statisíců rodin rozdělených válkou a nezměrného utrpení milionů bezbranných lidí – je tato oběť západních společností skutečně tak vysoká, aby nebyla proveditelná?
