Jednak byla na úplně, úplně všech, i těch, ve kterých netekla voda a produkty metabolismu padaly do jímky, v níž se ekologicky rozkládaly za pomoci nejnovějších výzkumů o ekologickém zpracování lidské stolice, jedna kabinka vyhrazená pro lidi s fyzickým postižením. Svého času jsem se přátelila s dívkou na vozíčku, ochrnutou od pasu dolů, a tak pro mě nebylo těžké se přesvědčit, že se vozíčkář do každé kabinky skutečně dostane po rampě s dostatečně mírným sklonem, bez potíží vjede do dveří a ty se mu skutečně povede zavřít.
(To se o mnoha, možná většině záchodů, které jsou v Česku označeny jako „přístupné pro lidi s fyzickým postižením“, bohužel vážně říct nedá. Buď je kabinka příliš malá, takže se do ní vejde buď člověk, anebo vozík, ale už ne člověk na vozíku, jindy je mísa příliš vysoko, takže je vhodná pro lidi o berlích, ale vozíčkář se na ně nevyšvihne, anebo má rampa příliš prudký sklon a žádný postižený s výjimkou těch největších dobrodruhů se na ni neodváží, případně je všechno postavené přesně podle parametrů, ale na vrchu rampy se přede dveřmi záchodku tyčí dva vysoké schody.)
Vzhůru do boje za větší počet dámských toalet. A pány poslat do parčíku? |
Všechny záchody pro vozíčkáře v Austrálii byly zařízené přímo vzorně. A nepotkala jsem, mimochodem, ani jednoho fyzicky postiženého člověka, který by tyhle toalety potřeboval. (Zato jsem potkala ženu na vozíku, která cestovala sama. V obytném voze měla všechno tak zařízené, aby se jí tam dobře bydlelo, včetně, samozřejmě, i toalety a sprchy. Říkala, že takhle putuje už dlouho.)
Druhá věc, kterou mě zaujaly záchody na australských parkovištích, byla zjevná bezstarostnost jejich uživatelů. Nikdo se nebál, že mu někdo něco ukradne. Většinou jste na dámských toaletách našli polici a nad ní ceduli s upozorněním: „Až budete odcházet, nezapomeňte si kabelku a mobil.“
Taková důvěra v poctivost neznámých lidí! Úplně mi to učarovalo. Na policích jsem běžně vídala pár odložených mobilů a kabelek, a dokonce i peněženku, z níž vyčuhoval řidičák a pár platebních karet.
Tohle už na mě bylo trochu moc. Stála jsem u police a hlídala, dokud dotyčná nevylezla z boudičky a nevzala si ji.
Etiketa pro Čechy: Ťuk, ťuk, volno, nebo obsazeno? Proč dveře veřejného WC nikdy neotvírat bez varování |
Nedalo mi to. „Ehm… co jste tu nebyla,“ řekla jsem, „prošlo kolem pět lidí. Nebojíte se, že vám to někdo čmajzne? Tohle je parkoviště u dálnice. Může tu zastavit kdekoli, popadnout vaše věci a ujet. A pak se vám třeba nabourat do bankovního účtu.“
Věnovala mi zářivý úsměv. „Jé – a vy jste tu celou dobu hlídala? Díky! A jo, máte pravdu. Mohli by mi to ukrást. Ale já věřím, že se to nestane. Víte, jsem bordelářka, pořád někde něco zapomínám. A takhle jsem se taky seznámila se svou manželkou. Našla mou peněženku s řidičákem, no a na řidičáku byla má adresa. Věci mi dovezla. Jen jsme na sebe mrkly a všechno bylo jasný.“
