Bez toho, aby ulice projel bagr a odstranil nánosy všeho, se pohybovat nedá. Bez toho, aby tatry odvážely nepořádek, nebude za chvíli kam zničené vybavení vynášet. Bez toho, aby někdo přivezl agregáty vyrábějící elektřinu, si lidé nepustí ani kompresor. Bez toho, aby přijely cisterny s čistou vodou, musí bahno nechat v domech, protože jej můžete maximálně vymetat koštětem.
Od obyvatel proto často slyšíte, že když se vláda dopředu tak povodní bála, varovala před nimi několik dnů, proč rovnou do míst, kde se čekala nejhorší situace, neposlala preventivně armádu. Nenavezla techniku. Dostat se teď třeba do Jeseníku po podemletých silnicích nebo ještě dál do dalších zcela odříznutých obcí je nemyslitelné i osobním autem, natož mnohatunovým tahačem s bagrem.
Lidé armádu potřebují už od soboty. Nejen její vrtulníky, nejen proto, aby postavila provizorní mosty a mostky, ale hlavně proto, aby vojáci pomáhali s vynášením zničených věcí a odvozem.
Nelze totiž čekat, že se stane to, co před pár lety při tornádu na jižní Moravě, že do vyplavených obcí přijedou spontánně stovky nebo tisíce dobrovolníků. Tehdy byla situace zcela jiná – celá republika nevěřícně zírala, jaká pohroma na pás obcí na Břeclavsku a Hodonínsku přišla, a kdo mohl, vyrazil pomoci. Řemeslníci, firmy s materiálem i rodiny, které prostě zrušily dovolenou, oblékly montérky a přijely. Obcí bylo pár, lidí spousta, vlna solidarity obrovská.
Teď jsou pod vodou celá města a obce po celé zemi, je podzim a dobrovolníkem je teď maximálně příbuzný, kamarád, známý nebo soused. Prostě žádné proudy dobrovolníků do zničených obcí nepřijely a nepřijedou, lidé z nejpostiženějších míst si sami nepomohou, stejně tak obce a města.
A není třeba mluvit o tom, jak se vytopeným uleví, když vidí, že už na vyklízení domu mají od první chvíle k ruce pět šest chlapů v maskáčích. Ono mít všechno pod vodou, plné bahna a zničené, to vážně sám a v jednom nevíte, odkud začít. Naopak když máte k ruce armádu, odsýpá to úplně jinak a každá hodina, každý den je vidět.
V roce 2002 byli vojáci na místě do hodiny
Vím, o čem mluvím: pamatuji si povodně v roce 2002 v tehdejší nejzničenější obci – Metlích na Strakonicku. Po protržení rybníka srovnala voda vesničku se zemí. V noci. O hodinu později tam vojáci byli, aby uklidili a zprůjezdnili cestu pro sanitku, odvezli lidi, zachránili, co se dá.
Lidé potřebují pomoci hned a na mnoha místech. A nezajímá je, kdo může a nemůže armádu vyslat, kdo o tom rozhoduje, kdo to nařizuje, kdo koordinuje a řídí. Ani je nezajímají vysvětlení, za jakých podmínek vojsko může povolat starosta, za jakých je může povolat hejtman, za jakých vyslat vláda a co kdy mohou dělat.
Prostě už dávno měli vojáci na Moravě být, ve většině postižených měst a obcí a i za cenu, že by přijeli ještě před povodní do míst, kde nebyla situace tak dramatická – a zase by odjeli.
Utrácejí se peníze za spousty mnohem nesmyslnějších armádních výletů nebo cvičení a tohle by prostě dávalo smysl. Vyslat armádu, aby byla k dispozici okamžitě. Nestačí, že včera, tedy v úterý, armáda informovala, že má první techniku v nejpostiženější obci v Jeseníkách. Tady prostě platí více než kdekoliv jinde, že včera bylo pozdě.
