Zhruba tak vypadá hlasování o příštím prezidentovi Francie – na jedné straně dva různé programy, na druhé ruka podaná všem. Protože Francie akutně potřebuje léčbu z návyku na životní standard, na který si už nevydělá, vyřaďme Bayroua. Čestný, klidný muž – jeho všeobjímajícnost je ale v tomto případě brzdou. Není jisté, že by jeho menší centristická strana dokázala sestavit za a) životaschopnou vládu a za b) vládu takovou, která by prosazovala nutné ekonomické řezy.
Ségolene Royalová. Královna francouzské levice, jíž vděčí letošní volební boj za přitažlivost. Zaslouží si obdiv, nekapitulovala před mužskou opozicí z vlastní strany a vlastní výdrží to dotáhla až do bodu, kdy byli socialisté nuceni podpořit ji jako svoji kandidátku. Tím ale obdiv končí. Royalová předvedla výdrž a úsměv, nic víc. Její politické recepty jsou vesměs prázdné stránky a to málo nepřesvědčuje – ať už jde o francouzskou ekonomiku nebo orientaci v globálních otázkách, kde si Royalová už stačila uříznout ostudu. Ale především, její recept pro Francii je klasický levicový – pečovatelský, bohorovný, ochranářský. Přesně takový, jaký Francie potřebuje nejméně.
Zbývá Nicolas Sarkozy. Arogantní. Vzteklý. Se slabostí pro velké francouzské monopoly. S napoleonským komplexem. A nulovou sociální empatií. Jenže taky Sarkozy, který chce osekat sociální stát, snížit daně a Francouze nahnat do práce. A především Sarkozy, který už dokázal, že jen neřeční, ale nebojí se říznout do živého, pokud tomu věří.
Jestliže mu Francouzi dají šanci, nezvolí žádného Mirka Dušína moderní politiky, ale tvrdého pragmatika. Vzhledem ke své nezpochybnitelné popularitě u části populace, pevné pozici ve straně a až misionářské víře, že dokáže zemi odstřihnout od minulosti a převést do 21. století, je – bohužel – Sarkozy jediný, kdo může Francii vyléčit.
Ségolene Royalová. Královna francouzské levice, jíž vděčí letošní volební boj za přitažlivost. Zaslouží si obdiv, nekapitulovala před mužskou opozicí z vlastní strany a vlastní výdrží to dotáhla až do bodu, kdy byli socialisté nuceni podpořit ji jako svoji kandidátku. Tím ale obdiv končí. Royalová předvedla výdrž a úsměv, nic víc. Její politické recepty jsou vesměs prázdné stránky a to málo nepřesvědčuje – ať už jde o francouzskou ekonomiku nebo orientaci v globálních otázkách, kde si Royalová už stačila uříznout ostudu. Ale především, její recept pro Francii je klasický levicový – pečovatelský, bohorovný, ochranářský. Přesně takový, jaký Francie potřebuje nejméně.
Zbývá Nicolas Sarkozy. Arogantní. Vzteklý. Se slabostí pro velké francouzské monopoly. S napoleonským komplexem. A nulovou sociální empatií. Jenže taky Sarkozy, který chce osekat sociální stát, snížit daně a Francouze nahnat do práce. A především Sarkozy, který už dokázal, že jen neřeční, ale nebojí se říznout do živého, pokud tomu věří.
Jestliže mu Francouzi dají šanci, nezvolí žádného Mirka Dušína moderní politiky, ale tvrdého pragmatika. Vzhledem ke své nezpochybnitelné popularitě u části populace, pevné pozici ve straně a až misionářské víře, že dokáže zemi odstřihnout od minulosti a převést do 21. století, je – bohužel – Sarkozy jediný, kdo může Francii vyléčit.
