Jeho úsilí ještě vystupňoval Donald Trump, který Evropany bombardoval stylem sobě vlastním a jednu dobu dokonce spojencům hrozil opuštěním NATO, či jeho rozdělením do dvou výkonnostních skupin – na státy, které dávají dost na obranu a USA je budou bránit, a na ty ostatní.
Souhlasíte s navyšováním výdajů na obranu ve výši 5 % HPD?
Tento nátlak přinesl své ovoce. Minulý týden se Evropané zavázali vyčlenit na obranu pět procent HDP (to v současnosti nedělají ani USA) do roku 2035. Trump dal najevo své uspokojení a v pravicových amerických médiích sklidil kolečko chvály za tento úspěch, k němuž skutečně nemalým dílem přispěl.
Temný kontinent
Ne všichni ale slaví. Existuje malá, ale velmi artikulovaná skupinka kritiků, jimž se po zuby vyzbrojená Evropa nelíbí. Upozorňují hned na několik problémů: předně ten, že vojensky soběstačná Evropa bude také sebevědomější Evropa, která už si od Spojených států nenechá ve vojenských věcech diktovat, nýbrž se postaví na vlastní nohy. To může být skvělá věc, pokud se budou zájmy Londýna, Paříže a Berlína na jedné straně a Washingtonu na druhé shodovat. Pokud tomu tak ale nebude – jako například ve věci Ukrajiny v posledním čtvrt roce – nově autonomní Evropané by mohli Američanům v mnohém zavařit.
Velké probuzení NATO. Ale jak to vysvětlit lidem, zní ze summitu spojenců |
Ať chtějí nebo ne, i Američané jsou na Evropě v mnoha směrech závislí, zejména na více než třiceti vojenských základnách po celém starém kontinentu, jež mohou víceméně volně užívat a díky tomu udržovat zásadní strategickou výhodu nad Ruskem, Čínou a Íránem. Například během nedávných úderů bombardérů B-2 proti íránským jaderným zařízením Američané použili své základny v Německu a Španělsku pro přistání tankerů s dodatečným palivem. Svou základnu v Itálii používali jako hlavní překladiště během celé války v Afghánistánu a tak dále.
Druhá kritika, marginálnější, upozorňuje na evropskou historii. Evropské státy své moderní armády v minulosti používaly primárně k mocenskému zápasu mezi sebou, což vyvrcholilo dvěma světovými válkami ve dvacátém století. Proto kdysi britský historik Mark Mazower nazval Evropu „temným kontinentem“, který si sami Evropané neprávem asociují hlavně s vyspělou civilizací, zrodem humanismu či vrcholy umělecké tvorby. Podle Mazowera má Evropa ve skutečnosti poměrně špatný rejstřík, pokud jde o dodržování lidských práv a podporou demokratické státnosti. Poslední tři dekády od konce studené války jsou spíše výjimkou potvrzující pravidlo.
Brzda washingtonských snah
První skupinu kritiků představuje například Celeste A. Wallanderová, která v administrativě Joea Bidena dohlížela na americkou pomoc Ukrajině. Ve svém obsáhlém článku pro americký časopis The Foreign Affairs před týdnem upozornila na problémy spojené s nově objevenou evropskou samostatností:
NATO zvýší obranné výdaje, spojenci potvrdili závazek ke kolektivní obraně |
„Nyní, když se Evropa sama o sebe postará, bude cítit menší tlak, aby se podřizovala zájmům Washingtonu. Je méně pravděpodobné, že bude nakupovat americké zbraně. Mohla by Spojeným státům také odepřít právo využívat americké vojenské základny v Evropě pro operace v Africe, Asii a na Blízkém východě. A kontinent již nyní brzdí snahy Washingtonu o ukončení války na Ukrajině a hází americkým představitelům klacky pod nohy způsobem, jakým to dříve nedělal,“ píše mimo jiné Wallanderová.
Do druhé skupiny se řadí Aaron MacLean, politolog z Hudsonova institutu a moderátor populárního bezpečnostního podcastu School of War.
„Možná už zapomínáme na obrovská jatka, v něž se kontinent v první polovině minulého století dvakrát proměnil. Průmyslová, nelítostná krutost; přesuny obyvatelstva; vraždění celých národů; verbování a následné obětování milionů – to všechno nebylo nijak zpomaleno evropským bohatstvím a politickým leadershipem, nýbrž naopak urychleno. Měli bychom se pečlivě zamyslet nad důsledky autonomnější Evropy. Tím, že evropské země postavíme zpátky na vlastní nohy, možná jen umožňujeme, aby si šly znovu po krku,“ napsal loni v září MacLean pro deník The Wall Street Journal.
