Města se přehřívají. Nejde tomu jen tak přihlížet a nezměnit způsob, jakým tvoříme městský prostor. Proto jsem řekl, že snaha památkářů bránit výsadbě nových stromů v centru měst je cesta do pekla (viz článek Ivany Kalinové). Doslova. A za tím si stojím.
Samozřejmě vím, že dědictví předků a naši kulturu musíme chránit. Na tom se shodneme. Musíme ale hledat kompromisy, jak tyto hodnoty zachovat, a zároveň města co nejvíce zazelenit. Žijeme totiž v jiné době než dříve a čelíme novým výzvám.
Úprava kompetencí památkářů
Za necelých sto let se v Česku zvýšila průměrná teplota o dva stupně. Narůstá také počet tropických dní, během kterých může povrchová teplota v Praze dosahovat výhně až 70 stupňů Celsia. Jak nám navíc ukázaly nedávné snímky tepelných ostrovů od European Space Agency, nejvíc se v našem městě ohřívá hustá zástavba a rozměrná prostranství s minimem přírody. Pokud nám památkáři nedovolí na tuto situaci reagovat, bude z Prahy sice pěkné muzeum, ale bez života a bez lidí.
Konec památkové péče? Výrokům primátora Hřiba chybí racionální základ |
Příklad chystané proměny Mariánského náměstí tuto situaci trefně dokresluje a má poměrně typický průběh. V rámci plánů na zklidnění a revitalizaci náměstí chceme vytvořit pěknou odpočinkovou zónu pro místní a kolemjdoucí. Z tohoto důvodu jsme tady chtěli vysadit také víc stromů, aby převážně kamenný prostor ochlazovaly a dělaly stín. Bohužel nám to památkáři nepovolili. Že by prý stromy kazily „historický ráz“, protože dřív tady nebyly.
Je s podivem, že obrovské parkoviště, které bylo donedávna na historickém náměstí mezi historickou budovou magistrátu, Clam-Gallasovským palácem, Klementinem a městskou knihovnou, památkářům nijak nevadilo. Přitom současné automobily a jejich parkování tady rozhodně nejsou žádnou historickou hodnotou. A jak vtipně dodal jeden diskutující na sociálních sítích: Jsou to naopak stromy, které byly v Praze dřív než auta, Mariánské náměstí, a dokonce i památkáři.
Stejně nepochopitelné pro mě například bylo, když památkáři na Mariánském náměstí trvali na zachování „tradičních“ obrubníků. Bez ohledu na to, že pokud by bylo náměstí podle plánu jen pro pěší, obrubníky funkčně nedávají smysl. A bez ohledu na zoufalé připomínky vozíčkářů, že jsou pro ně takové obrubníky nepřekonatelnou bariérou pro pohodlný pohyb po městě. S argumentem, že když už tu jednou chvíli byly, asi tu musí být navždy.
Je památkový zákon v souladu s Úmluvou o ochraně architektonického dědictví? |
Připadá mi, že občas jako by někteří památkáři nechápali, že městský prostor má hlavně co nejlépe sloužit lidem, aby se jim v něm dobře žilo. Proto trvám na tom, že mají být kompetence památkářů upraveny, aby víc odpovídaly současným potřebám měst.
Do té doby ale budu dál prosazovat, aby vznikala zeleň ve městě všude tam, kde je to možné, ať už se to týká zelených střech, zelených fasád, nebo nových stromů v ulicích, a aby Praha měla lidský rozměr. Jsem přesvědčený, že je to v dnešní době nezbytné.
