V arabském světě se postavily nejmodernější nemocnice na světě a své filiálky tam mají nejen ty zcela nejslavnější nemocnice, ale i univerzity. Německé kardiocentrum tak strádalo, až muselo přijít strategické rozhodnutí založené na tom, že obrovský areál se opustí a v sousedním městě se za přibližně pět miliard korun postaví nemocnice nová, moderní a především taková, aby vyhovovala současnému světu.
Stáli byste o reformu zdravotní péče v Česku, nebo vám vyhovuje současný stav?
V Praze máme nemocnice různé, moderní však mezi nimi není ani jedna. Pokud byla výše popisovaná německá nemocnice postavena v době, kdy se po českých silnicích (úmyslně nepíšu dálnicích) pohybovala auta jako Škoda 100 nebo Škoda 1000, které dnes mladší generace znají coby veterány, tak například Josefínský trakt Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vznikl v době, kdy nejmodernějším dopravním prostředkem byl kůň.
Dokonce i parní lokomotivy přišly až o pěkných pár desetiletí později. A stokrát přestavované budovy zastaralých pražských nemocnic se za celá ta desetiletí a staletí nestaly ničím jiným než stokrát přestavovanými a zchátralými areály.
PODCAST: České zdravotnictví není nadprůměrné. Kardiolog bořil jeden mýtus za druhým |
Zajímavé na tom však je, že zdravotníci, jimž by tato situace měla vadit nejvíce, vlastně nikdy netlačili na to, aby se v tomto ohledu něco podstatného změnilo. Naposledy to byla v polovině devadesátých let snaha ekonomicky „vyhladovět“ již zmíněnou VFN a víceméně ji donutit k přestěhování do Motola. Ne, nemohlo to projít, protože přednostové klinik i další lidé na funkčních místech dělali všechno možné (včetně demonstrací), aby se k zásadnímu kroku s modernizací pražského zdravotnictví nesáhlo. A další desítky následných ministrů zdravotnictví již na toto citlivé téma raději nikdy ani nepomyslely, natož aby udělaly jakýkoliv krok k jeho realizaci.
Co dnes potřebuje medicína
Nyní přichází adept na místo ministra zdravotnictví, Adam Vojtěch, a otevřeně mluví o nutnosti vybudovat v Praze (super)moderní nemocnici. Obávám se, že je celkem jasné, co se nyní bude dít. V prvním plánu to všichni zodpovědní formálně uvítají a se zdviženým ukazovákem upozorní, že to však nesmí znamenat, že se mezitím do starých nemocnic nebude investovat (samozřejmě, že by se nemělo).
V druhém kroku budou především akademičtí funkcionáři tvrdit, že kvůli výchově mediků, vědě a samozřejmě také pacientům je nutné zachovat stávající počty pražských pracovišť a k tomu připadajících lůžek a personálu. Jenže principiální zádrhel je právě ve vývoji medicíny, která dnes potřebuje jen zlomek nemocničních lůžek, za to však vyžaduje spoustu techniky, ambulancí a stacionářů pro jednodenní medicínu.
Vláda nemá program jako prioritu, máme se bát? Ne, bude to zase jen údržbářský kabinet |
Doba, v níž je obsazenost na lůžkách v českých nemocnicích jen lehce nad padesáti procenty a na pražských klinikách je mnohdy více lékařů než pacientů, by měla z naprosto zjevných důvodů skončit. A s tím samozřejmě souvisí i kocourkovské množství jednotlivých klinik, čemuž v tomto roce nasadil korunu odcházející ministr Válek, jenž sloučil dvě nemocnice dohromady, ale zapomněl přitom sloučit i kliniky, jež desítky nebo stovky metrů od sebe poskytují zcela identickou péči.
Rozumět by tomu měli především občané – pacienti z okrajů naší republiky. Jim se často nedostává péče žádná, lékaře musí hledat desítky kilometrů daleko, přičemž v Praze se jednotlivé kliniky už desítky let o pacienty přetahují a používají k tomu řadu neobhajitelných metod. OECD však České republice například vyčítá regionální nedostupnost onkologické péče, což znamená, že třeba jen polovině pacientů s rakovinou se někde dostane adekvátně organizovaná péče.
Milan Kubek bude nadále prezidentem lékařské komory. Chce zvýšit pojistné na 15 % |
A protože výše uváděné informace všichni zasvěcení vědí, bude boj o reformu pražského zdravotnictví probíhat tak, že se všichni budou na první pohled tvářit maximálně přátelsky, současně se však budou snažit obhájit si své pašalíky, a když to bude vypadat, že se jim to nepodaří, vyrazí proti ministrovi, jenž s tímto odvážným nápadem přišel. Samozřejmě však nikoliv s argumentací proti moderní nemocnici, ale s něčím zcela odlišným, co by však mělo vést k jeho odvolání. Vždyť místo ministra zdravotnictví je to nejnejistější ze všech vládních postů.
Zázraky se dějí
Odhaduji proto, že budoucnost se bude odehrávat v jednom ze dvou možných scénářů. Tím pravděpodobnějším je, že se bude donekonečna diskutovat a odkládat, až uplyne dalších dvacet nebo třicet let a medicína zcela ovládaná umělou inteligencí bude potřebovat tak málo nemocničních (nikoliv dlouhodobých nebo sociálních) lůžek, že k žádné realizaci moderní pražské nemocnice nedojde.
Méně pravděpodobné je, že se skutečně mnoho dobrých kroků udělá, ale ministr oslabovaný diskusemi a hádkami o samotnou reformu pražského zdravotnictví nakonec odejde a pražská akademická lobby si na jeho místo dosadí někoho, kdo bude rozumět faktu, že v jedné nemocnici vedle sebe pracují dvě ortopedie, chirurgie, neurochirurgie nebo dokonce kardiochirurgie, přičemž v jiných evropských městech velikosti Prahy by totéž stačilo pro celé město a jeho okolí.
Že by se povedl scénář jiný, například ten podle německého příkladu uvedeného v prvním odstavci tohoto textu, je pravděpodobné málo. Nicméně zázraky se dějí. Není to jen název slavného filmu, ale i často zažívaná zkušenost z osudů desítek tisíc pacientů, jež mi prošly rukama. K tomu, aby to vyšlo, by byla třeba nejen velká odvaha a vize, ale i podpora premiéra, nekonečná diplomacie a zároveň i tvrdost při všech vyjednáváních.
Když jsem na toto téma požádal o názor ChatGPT-5, sdělil mi následující: „Zkušenost posledních dekád ukazuje, že český stát dokáže lépe modernizovat po kouscích než postavit celek. Místo nové pražské nemocnice tak pravděpodobně vznikne několik menších, drahých, avšak mediálně vděčných projektů s nálepkou ‚pilot‘. Opravdová reforma by ale vyžadovala centralizaci, odvahu vzdát se části historických budov a přestat financovat provozní nekonečno, v němž jsou prázdné chodby plné lékařů a málo pacientů.“
Spolu se svým hodnocením vyjádřil pravděpodobnost realizace na přibližně deset procent. Velice bych si přál, aby se mýlil.
