Dělala jsem si starosti, jestli by nemohlo jít o mozkovou příhodu a zmínila se o nemocnici. Nechtěl ani slyšet. Dala jsem na něj jenom v sobotu, a to jen proto, že kontrolní cviky dopadly uspokojivě. V neděli na společné procházce ale koukám, že mrká jenom jedním okem, a když se usměje (na lidi venku se usmívá), závada je zřetelná. Uchýlila jsem se proto k úskoku a využila chvilky, když se při návratu zastavil v kotelně.
Záchranka zvedla telefon okamžitě. Trochu jsem se omlouvala, že možná nejde o nic závažného, ale náhle křivý úsměv, oko a tak… Neztráceli čas. Chtěli znát adresu a dostupnost, načež zkušená zdravotnice vydala pokyn: „Teď mu řekněte, ať předpaží.“ Zavolala jsem do předsíně: „Petřéé?“ … nic. Tak jdu do kotelny. Taky nic.
Chybělo málo a mohli jsme mít v peněžence řepu |
To jsem tedy podcenila, došlo mi. „Počkejte, prosím, já ho seženu…“ V hlase dispečerky zazněla lehká netrpělivost. „Rozhodně posílám sanitku,“ uzavřela. Vyrazila jsem na dvůr, potom na náměstí a rozhlížela se. Sanitku jsem po chvilce uviděla, muže nikoli. Začala jsem panikařit. Co řeknu, abych vysvětlila, proč žádám ošetření pro pacienta, kterým nedisponuju?
No, nelifrovali mě do Bohnic. Nakonec mi totiž blesklo jít se podívat asi padesát metrů k řece. Osmdesátník balancoval těsně nad hladinou (před čímž pravidelně varuji) a za přihlížení kolemjdoucích se pokoušel pomocí velkého prkna uvolnit podzimní náklad listí na česlích chránících mlýnské kolo. Jo, to mlýnské kolo na Čertovce, co má naše rodina z titulu dědictví na starosti. To už jsem trochu ječela: „Okamžitě domů, čeká na tebe sanitka!!!“
Nevím, co si mysleli ti přihlížející, ale posádka záchranky vznesla jedinou výtku, totiž, že jsme ji měli zavolat dřív. Hned na to se pustila do rutinní série vyšetření a instalovala kanylu do žíly, aby se poté s blikáním vydala na předem domluvené odborné pracoviště.
Obstruovat se učí studenti už na vysokých školách |
Nebudu napínat. Už za hodinu a půl muž Petr telefonoval z Vojenské nemocnice, že mozek v podrobném rentgenu nejeví poškození. Potíž je tedy s lícním nervem, na který bude třeba přikládat suché teplo, masírovat a dle možností rehabilitovat. To jsem se zase lekla, aby mi výjezd neúčtovali jako zbytečný. Ale ne, naše zdravotnictví míní, že se hlavně nemá nic zanedbat.
Tak jsem si říkala, že je skvělé, když věci fungují, jak mají, i když všude slyším, že je všechno špatně. A že tak vlastně fungují bez ohledu na to, jestli zrovna vládne koalice koalic, Babiš, nebo sociální demokracie. Jen si to člověk běžně neuvědomuje. Leda když si přečte například knížku „Venezuela: Rozklad ráje“ od Eduarda Freislera. Doporučuji.
