S těmito muži jsem své trpělivé čtenáře již seznámil při naší cestě na Lovoš a Radobýl. Během následujícího líčení jim bude věnována pozornost jen, pokud to bude nutné.
S těmito muži jsem své trpělivé čtenáře již seznámil
Sedlčany jsou osmitisícovým městem asi šedesát kilometrů na jih od Prahy. Lze tam dojet autobusem, možná i vlakem, což je složitější, neboť se musí přesedat v Olbramovicích. Kousek za autobusovým nadražím už jste na pěkném prostorném náměstí, pojmenovaném poněkud nudně po TGM, když by si místní mohli troufnout pojmenovat ho po nejslavnějším Čechovi 19. století, kterým je kdo? No přece zdejší téměř rodák, maršál Jan Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče, který se narodil na zámku v Třebnici, ve vsi, která leží pár kilometrů směrem západním. To by asi bylo ale pociťováno přiliš alternativně.
Kousek za autobusovým nadražím už jste na pěkném prostorném náměstí, pojmenovaném poněkud nudně po TGM
Náměstí sedlčanské je ale docela pěkné a svažuje od severu k jihu. Na té jižní straně nechal nějaký soudruh Muž na radnici postavit cosi, co jednou doufám zase jiní muži a ženy na radnici odstraní, ale nejspíš to bude ještě nějakou dobu trvat. Teď se to jmenuje Rozvoj, je to polepené různými řvavými hadry a zaclání to v pohledu na nejhezčí a nejvzácnější stavbu v Sedlčanech, gotický kostel sv. Martina.
Teď se to jmenuje nejspíš Rozvoj.
Toto zaclánění jsme odhadli jako hlavní smysl existence oné obludy, na jejímž místě dříve stály solidní měšťanské domy, takový sedlčanský špalíček, jak je vidno z obrázku, který jsem nalistoval v monumentálním (1246 stran) díle regionálního vlastivědce Čeňka Habarta (zemř. 1942) Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, které nám k listování zapůjčila majitelka penzionu v Myslkově, kam se ještě dostaneme.
Jak je vidno z obrázku, který jsem nalistoval v monumentálním (1246 stran) díle.
Na náměstí jsme zamířili do hostince U Krčína s úmyslem posilnit se před cestou, na níž se již skoro žádné hostince nenalézaly. Jemněji a estetičtěji založená část výpravy by dala přednost kavárně U radnice, která byla od pohledu a příjemná a jak jsme se později i přesvědčili, nabízela kvalitní a čerstvé produkty cukrářské. Většinové brutální pudy ale zvítězily, takže jsme v hospodě U Krčína obsadili stůl. Seděl u něj představitel místního undergroundu. Byl však nemluvný, do sebe pohroužený a evidentně se do naší debaty o kvalitě sedlčanských hermelínů zapojovat nehodlal.
Kavárna U radnice, která byla od pohledu příjemná
V rámci jejich testování jsem se odhodlal objednat si tedy jeden zdejší výrobek v typickém zpracování. Servírka mi přinesla nejdřív cosi, co vypadalo jako zárodečná hmota kolonie mloků (majonéza) a pak i pokrm, který by mohli přihlásit do soutěže o Zlatý karcinogen. Melancholicky jsem pojídal ty ve fritovacím hrnci usmažené hrudky a uvažoval, proč ve městě, které by mohlo svou gastronomickou přitažlivost založit na sýrech, které sice nejsou nic moc, ale jsou v Čechách populární a něco by z nich snad udělat mohli, podávají tento svůj výrobek v podobě takového blafu, ba hnusu, který sníte a už je vám špatně. Nebylo se možné dostat k jinému vysvětlení, než že to bude tím, že je jim to jedno. Máš hlad, tak žer. Toť mistr české chuti. Často jsme se pak během dne vraceli k tématu, jsou-li Češi podnikaví a šikovní, či naopak úplní lemplové, přičemž naše názory se různily jak v jednotlivcích, tak i během cesty.
Pokrm by mohli přihlásit do soutěže o Zlatý karcinogen
V městech jako jsou Sedlčany cítím za svou povinnost navštívit muzeum, neboť vycházím z logické úvahy, že jsou zřizována pro lidi jako jsem právě já a kdo jiný by tam tedy chodil? Mezi přáteli jsem našel však jen jediného, kdo mě byl ochoten doprovodit, inženýra Neustadta, řečeného Laco. Ostatní jsou rovněž vystudovaní, většinou v humanitních oborech: Schwarz je původně teolog, Weiss konzerativní komentátor, Pečenka je doktor filosofie a vševěd, Maxa umělec a člen řady hudebních těles, Bokštefl mistr sudoku. Čili samí vzdělanci.
Ale že by šel někdo z nich do místního muzea, to ani náhodou. Raději si dali ještě jedno pivo u Krčína, nebo kremroli v kavárně, kam se přemístili ti senzitivnější, či jen tak okouněli na náměstí. Tak jsme šli s Lacem sami. Hned jsem se vrátili. V muzeu měli v sobotu zavřeno. Asi se sem jezdí do muzea v pracovní dny.
V městech jako jsou Sedlčany cítím za svou povinnost navštívit muzeum.
Sedlčany, abych konečně o nich něco napsal, jsou zajímavě spojeny s Jakubem Krčínem z Jelčan, mistrem rybníkářským, regentem rožmberským a developerem renesančním. V roce 1580 vyměnil s Vilémem z Rožmberka sebou samým zvelebené panství kolem zámku Kratochvíle právě za Sedlčany, v jejichž okolí rovněž začal podnikat po krčínovsku: zakládal nejen rybníky, ale i mlýny, pily, pivovary, neboť pivo už v té v té době neslo víc než ryby. Ze všeho nejdřív ovšem musel zatočit s měšťany, kterým sebral právo na vaření právě toho piva. Aby však jim to mohl zakázat, musel se zmocnit jejich privilejí, jimiž se Sedlčanští oháněli. Na to šel Krčín v Čechách vhodným způsobem: pozval do hospody, že tam to proberou. Vlídnou tváří je přivítal a hned víno přinésti kázal. Pak jim naoko připíjel, různě je k pití pobízel, až to nakonec tak daleko přivedl, že je ožral do němoty a bezvědomí. Pak jim z kapes sebral ty privileje, sedl na koně a byl v trapu. Sedlčanští se pak již nemohli ničím prokázat a Krčín se jim mohl jen chechtat.
Sedlčany, abych konečně o nich něco napsal, jsou zajímavě spojeny s Jakubem Krčínem z Jelčan
V Sedlčanech však Krčín přímo nebydlel, na to měl zámek v blízkých Křepenicích a pak sídlo v Obděnicích, kde na začátku roku 1604 zemřel – prý si ho odnesl čert, se kterým sepsal už dříve jakýsi kontrakt. Lítá prý s nimi zapřažen do pekelného vozu nad rybníky švihán čertovskými řetězy. Když ještě za života zajel do Sedlčan, bydlel prý u svého přítele (měl ale Krčín přátele?) Václava Křikavy v domě na dolní pravé straně náměstí. Tak to aspoň stojí na pamětní desce. Napíšu tu ještě, že o Krčínovi napsal dvě úctyhodně tlusté knihy náš známý a přítel, režisér Václav Křístek. V prvním díle, Prohrát slunce před polednem, je líčeno Krčínovo dětství a podrobně popsány poměry na rožmberském velkostatku, v druhém díle, Cesta na poledne, se Křístek dostal až do let Krčínovy plnoletosti. Říkal to Bokštefl, který obě knihy četl. Já bych měl asi taky.
Tak to aspoň stojí na pamětní desce.
Konečně jsme se pohli a vyrazili z městečka. Chrám sv. Martina byl zavřený, jak to v Čechách pro jistotu bývá. Goticky byl postaven v druhé polovině 13. století (z té doby je část věže a sdružená okna na ní), za Rožmberků ve 14. století byl kostel opevněn zdí s cimbuřím, což se zřejmě vyplatilo za husitských válek, kdy byly Sedlčany několikrát dobývány. V druhé polovině 19. století byl pseudogoticky dostavěn. Zvonice je renesanční.
Chrám sv. Martina byl zavřený, jak to v Čechách pro jistotu bývá.
Krajina Sedlčanska je krásná. Já jsem chvíli úmyslně provokoval Mistra sudoku, původce ideje směrovat předjarní výpravu sem, do tohoto kraje, tvrzením, že jde o kraj banální, nudný a blátivý. Pravdou bylo pouze to poslední. Skutečností naopak je, že poutník stále na něco se zalíbením a klidem hledí a že pohled, který se mu nabízí, je nejspíš ideální podobou české krajiny. Tedy žádná divočina, z níž oči přecházejí, ale pestrosti v prostotě, jednoduchost v rozličnosti. Pole, meze, keře, stromy, nahoru, dolů, cesta zatáčí tam a pak vlevo, boží muka, kaplička, potok, les za horozintem, babka v dálce.
Poutník stále na něco se zalíbením hledí.
Hovor se přirozeně stáčel, jak jsme rádi, že vlastně žijeme zde, byť nás to zde samozřejmě často sere. Nejeden z nás se snažil najít slova pro prožívání příslušnosti k této zemi, na níž je právě krásná její propracovanost a opracovanost, vzniklá stykem člověka s půdou, kamením, hlínou. Mluvili jsme o tom, že jdem po cestě, která tu byla možná již ve 13. století, kdy se Čechy začaly vylupovat z divočiny a lesní temnoty, kdy zemi, do té doby jen řídce osídlenou, začaly prosvětlovat mýtiny, pole, luka a pastviny, z roztroušených stavení povstávaly osady a vesnice a vznikal systém sídel a cest mezi nimi, díky nimž lze po zemi chodit a stále je na co dívat, což je jedna z nejlepších věcí, kterou život člověku poskytuje. A občas jsme s přateli zatrnuli a plaše zkoušeli odhadnout, kolik let nám ještě bude dopřáno toto zažívat. Dvacet? To snad víc. Třicet? No, to by bylo dobré, kdo ví...
Hovor se přirozeně stáčel, jak jsme rádi, že vlastně žijeme zde.
Procházeli jsme mezi dvěma šibeničními kopci. Po cestě naproti šla babka. Když došla, dal jsem se s ní do řeči, zatímco ostatní pokračovali dál. Říkala, že takhle chodí denně z Vysokýho Chlumce do Sedlčan a zpět a že to je krásná procházka. Občas něco sebere, co roste podél cesty. Teď, říkala, vydloubala u cesty křen. Už se těší, že si ho dá na oběd s buřty. Pane, to je jinej křen, než ten, co koupíte v obchodě. To nejni žádnej křen, řekla a smála se kořenářsky. Když jsem ji chtěl vyfografovat, rychle se otočila a řekla, že nemá upravené vlasy a běžela dál.
Pane, to je jinej křen, než ten, co koupíte v obchodě.
Když jsem hochy dohnal a pověděl jim o křenu, rozpoutala se debata o tom, co je s křenem nejlepší. Někdo navrhoval, že nejlepší je hovězí špička s křenovou omáčkou, což je ovšem pokrm spíše bavorský, který bohužel nepronikl přes Šumavu. Mistr sudoku dlouze popisoval recept na křenovou polévku s uzenými hovězími žebírky. Já si vzpomněl, že moje babička dělávala studenou křenovou polévku s jablky, což bylo jídlo strašlivé a lákavé zároveň, neboť křen způsoboval mírnou mozkovou embolii, jež nahrazovala dítěti zážitek sexuální. Shodli jsme se šovinisticky na tom, že to ale musí být křen český, ne ty čínské hovnové hmoty, zbavené jakékoli chuti a síly.
Shodli jsme se šovinisticky na to, že to ale musí být křen český.
Došli jsem ke kopci Šiberný, z nějž 3. září 1922 pozoroval prezident Masaryk "první cvičení našich vojsk." Tak to stojí na žulovém památníku, který tu asi stál od té doby, pak byl asi vyvrácen a obnoven byl v roce 1990. Prezident Masaryk v legionářské haleně a v rajtkách, po nichž si občas švihnul jezdeckým bičíkem, sledoval pozorně přesuny vojsk, které už za sebou měly pacifikaci překvapeného německého obyvatelstva v Sudetech, boj s Maďary u Zvolenu a připojení jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi a sedmidenní válku s Poláky o Těšínsko, nemluvě o sibiřské legionářské anabázi, která mohla zamíchat světovými dějinami. Češi krví a železem budovali svou středoevropskou říš, zmenšeninu Rakouska-Uherska, a muž, který nahradil císaře, si hladill knír a střídavě čistil cvikr a říkal si pro sebe, tož dobré je to, dobré. I nás, duše zcela nemilitární, se zmocňovalo jakési pohnutí.
Tož dobré je to, dobré.
Naši cestu pak nějakou dobu provázel jako maják kopec Vysoký Chlumec s lobkowitzkým zámkem, na nějž je prý hezčí pohled zdáli, což možná bude tím, že je nepřístupný.
Naši cestu pak nějakou dobu provázel jako maják kopec
U rybníka u obce Libíň dva nejstatečnější z nás, inženýr Laco a doktor filozofie Marek, zkoušeli, zda je udrží udrží led. To se stalo příležitostí k hovoru o bruslení a k vyprávění holandského vtipu o bruslaři, který spadl pod led, který byl tak ostrý, že mu uřízl hlavu, která dál klouzala po hladkém ledu, zatímco jeho tělo pokračovalo v pohybu pod vodou, takže po nějaké době se opět hlava a tělo spojily, takže bruslař, když vylezl z ledového grachtu a sundal brusle, nic nepoznal a teprve, až když přišel do hostince a rozmrzl, hlava mu spadla z trupu.
Doktor filozofie zkoušel, zda ho udrží led.
Šli jsme vlnící se krajinou, jež občas přecházela do krabatiny. Byl nejteplejší den dosavadního roku. Někteří z nás si svlékali zimní bundy, takže vystoupila jejich břicha, která zase po zimním období trochu povyrostla. Jistě jsme si v duchu říkali, že s tím musíme něco provést.
Někteří z nás si svlékali zimní bundy,
Došli jsme do malé vesnice se pěkným jménem Úklid. Její stav skutečně nebyl v rozporu s názvem. Na návsi stála ohrádka obklopující cosi jako pařez. Prý zbytek lípy, pod níž – to byla mladinká - kázal Mistr Jan Hus, když musel opustit Prahu a putovat po českém venkově, kde měl řady příznivců. A tak jsme se bavili, proč se to tady asi jmenuje Úklid a já měl teorii, že to souvisí s tím Husem, že sem přišel nervózní, že musí zajet do Kostnice ke koncilu, ale místní mu říkali: jen se uklidni, mistře Jane, to bude dobrý, zajedeš tam, vysvětlíš jim to a zase se v klidu vrátíš, jen klid. Tak si Jan sedl pod lípu a uklidnil se.
Na návsi stála ohrádka obklopující cosi jako pařez
Prošli jsme ještě vesnicí Nedrahovice, kde bychom si mohli připomenout něšťastný osud Diviše Černína z Chudenic, jenž byl odsud, ovšem to jsme nevěděli, to jsem si přečetl až teď, takže jsem ani nemohl předvést, jak vyšel ráno 21. června 1621 na popravčí prkna a jak do poslední chvíle doufal v císařovu milost, protože jediným jeho proviněním bylo, že jako hejtman pražského Hradu otevřel rebelům bránu, což mělo za chvíli ten následek, že z okna letěl Slavata, Martinic a Fabricius, což ovšem nemohl ten nešťastný Diviš Černín vědět. No, stejně mu hlavu usekli, neboť mu zřejmě paradoxně přítižilo, že před lety, ještě před Rudolfovým majestátem, se stal katolíkem, což mu pomohlo v kariéře, ale nakonec ho to stálo krk, protože císař potřeboval aspoň jednoho katolíka, aby se neřeklo. Jenže to nikdo z nás nevěděl, tak jsme se o tom ani nemohli v té vesnici, v níž jsme se na chvíli zastavili, bavit. A hospoda otevírala až v šest hodin večer, tak to byla zastávka stejně krátká. Ale příběh je to poučný.
Jenže to nikdo z nás nevěděl...
Krajina se pomalu měnila a v jistou chvíli převládl les. To se pozná tím, že je najednou kolem cesty mnoho stromů. Naší poslední zastávkou před cílem byla zřícenina hradu Zvěřinec.
Slovo zřícenina jest však spíše eufemismus, neboť přesnější by bylo zmizelina, neboť skutečně po hradě, jenž je poprvé zmiňován v roce 1362, nezbylo tu než pár mělkých jam, nalézajích se na vrcholu táhlého, lesem zarostlého kopce a pak skalní rozsedlina, k níž snad přiléhalo hradní stavení, z něhož zbylo pár kamenů. Zde, u jistého Václava ze Zvěřince, prý nalezl na čas útočiště Mistr Jan, když neklidně chodil po místních vsích.
Naší poslední zastávkou před cílem byla zřícenina hradu Zvěřinec.
A v roce 1828 sem vylezl, a pak snad ještě nekolikrát, náš milý Karel Hynek Mácha, který jezdil do blízkých Měšetic za svým dědou z otcovy strany, neboť jeho otec Antonín, v době Ignazova narození mlynářský pomocník, byl vodsaď. Matka byla pražská Němka z Malé Strany. Ale to sem nepatří.
Náš milý Karel Hynek Mácha jezdil do blízkých Měšetic.
A my jsme přes clonu stromoví s přáteli hleděli máchovsky do kraje, kde se pomalu příroda zvedala k jaru a byť jsme byli již dávno za věkem, v němž básník vstoupil v snů svých říš, tak podobně asi jako on jsme se ptali, jak dlouho na nás ještě bude svítit slunce zlaté, které dává našim dnům svou zář. Takhle pitomě se tam ale nikdo neprojevoval, to si píši pouze sem a soukromě.
A my jsme přes stromoví s přáteli hleděli máchovsky do kraje
Došli jsme do Myslkova, kde je vynikající penzion či malý rodinný hotel s matoucím jménem Miskov – nepatrná díra má dvě jména. Byli jsme s ním tak spokojeni a bylo v něm o nás tak výtečně postaráno, že by byla škoda, kdybych tu jeho skvělost prozradil. Proto tu ze sobeckých důvodů o něm skoro nic nenapíšu, jen se zmíním, že je tom moc pěkné, výzdoba je stylová (vycpaniny drobné zvěře a trofeje) a že jsme tam dostali vynikající polévku s jeleními knedlíčky a pak výborný jelení guláš a ráno skvělou snídani. To vše v rozumné ceně. Nikdo nás tam nerušil, v restauraci nehrála žádná televize ani rádio. Jen pak, když jsme ulehli, plašil souzvuk našich nočních zvuků široko daleko veškerou zvěř z přilehlého polesí.
Proto tu ze sobeckých důvodů o něm nenapíšu...
Ráno jsme došli do Sedlce-Prčice. Zatímco přátelé zasedli ke stolu a poručili si, jak mají ve zvyku pivo, já musel napsat fejeton do pondělníku. Výlet končil.
Já musel napsat fejeton
