Žel, zatím vše pro Putina běží na jedničku. Na Aljašce Trumpovi zopakoval svůj zdánlivě nevinný požadavek, aby se ukrajinské síly stáhly z Doněcké oblasti, kde Rusové za tři roky nebyli schopni prorazit.
Putinova nová hra. Tentokrát chce vyšachovat on Zelenského, ne naopak |
Ruský prezident tímto požadavkem očividně podmínil vše ostatní a doplnil ještě jeden důležitý faktor: příměří nebude, bude se jednat rovnou o míru. V mezičase se válčí. To znamená, že jakákoli jednání lze podepřít třeba jen dílčími ruskými úspěchy na bojišti, poněvadž Moskva má v současnosti (sice omezenou, ale přece) převahu. Do Moskvy je třeba nedobrovolně smeknout. Putin dostal přesně to, co chtěl, a odevzdat zatím nemusel nic. Nádavkem se s ním na Aljašce jednalo jako s pánem velmoci - tolikrát zmíněný červený koberec již snad není třeba připomínat.
Viděli jste ten červený koberec? Opět nás uznávají, raduje se Rusko po summitu |
Jako obvykle: devil’s in the detail. Kdyby výměnou za vyklízení zbytku Doněcké oblasti Putin skutečně vyklidil třeba jen části Záporoží a Chersonské oblasti, jak se před Aljaškou spekulovalo v amerických médiích, dalo by se alespoň teoreticky mluvit o win-win scénáři. To má ale Putin sotva na mysli. V jeho verzi se Ukrajinci stáhnou, ale on neodevzdá nic: jen velkopansky přestane střílet (dokud mu to bude vyhovovat). Podle The New York Times na to měl Trumpovi dokonce nabídnout „písemný slib“. Jakou cenu mají takové sliby z ruky šéfa Kremlu snad netřeba rozvádět.
O něco zajímavěji působí informace o poválečném uspořádání na Ukrajině. Podle The Wall Street Journal měl Trump souhlasit s přítomností západních (rozuměj evropských) jednotek na Ukrajině, které by garantovaly nové hranice. USA by jim přinejmenším z dálky držely palce a mohly by jim snad přispět na pomoc, kdyby se dostaly do úzkých (vysoce nepravděpodobné, ale jako potenciální odstrašení cenné). Putin měl dokonce uznat, že takové schéma je nezbytné. To je zásadní posun proti minulosti, kdy Moskva jakoukoli přítomnost třetích zemí na Ukrajině rezolutně odmítala (připomeňme, že sama poslala na frontu Severokorejce) a dokonce ji označovala za potenciální casus belli s Evropou.
O něco méně důvěryhodně působí takzvaná Meloniové nabídka, podle které by měla Ukrajina dostat kolektivní garance ve stylu článku 5 Severoatlantické smlouvy, ale zároveň se nestat členem NATO. Deset bodů za snahu, ale podobné garance mají za současné situace pouze cenu papíru, na kterém jsou napsány. Připomeňme, že Británie a Francie v dodatku Mnichovské dohody z roku 1938 poskytly dnes již málo známé garance nových hranic okleštěnému Československu. Co se ale s podobnými sliby stalo do 15. března 1939? Nevěřili jim Britové, Francouzi, Čechoslováci, a už vůbec ne Němci, proti kterým byly primárně namířeny.
Zelenskyj chce trvalý mír, ne pauzu mezi invazemi. Trump mluví o obdobě článku 5 |
Pokud se Zelenskému podaří prosadit cokoli z výše zmíněného, lze jeho jednání v USA považovat alespoň za remízu. Pokud ale přijede do Washingtonu, kde mu budou prostě naservírovány ruské požadavky a on bude v roli toho, kdo se buď podvolí, nebo „zdržuje“ cestu k míru, Putin to opět vyhrál na plné čáře.
Důvodem k mírnému optimismu je alespoň přítomnost evropských lídrů, kteří do Washingtonu vyrazí se Zelenským. To je pozitivní posun oproti únoru, kdy byl ukrajinský prezident v Bílém domě jako v obležení a jeho chatrná angličtina působila v Oválné pracovně kouzlem nechtěného. S takovým Friedrichem Merzem nebo Keirem Starmerem se ve Washingtonu přece jen jedná jinak, než s údajně slabou a bezmocnou Ukrajinou.
