Na západních vojenských a finančních zdrojích plně závislá Ukrajinská republika se ocitá ve stále složitější situaci. Prohrává prakticky na všech frontách a v zásadě nemá (po pravdě řečeno: od samého počátku ani neměla) naději na vítězství.
Ačkoliv je nabíledni, že jakmile nastane konec největší evropské války od roku 1945, začnou nás někteří politikové a jim blízké informační zdroje doslova bombardovat ujištěními, že Kyjev pod Zelenským de facto neprohrál. Víceméně vlastně vyhrál, jelikož zachránil Pobaltí, Polsko, Česko a bůhví co ještě před dalšími útoky Ruska a před novým Hitlerem. Tak jak nám to například po jistou dobu „objasňoval“ obludný monstrplakát s Putinem v pytli na mrtvoly vyvěšený na hlavní budově ministerstva vnitra.
Členství v NATO, nebo atomovka? Proč je jaderný program, o kterém mluvil Zelenskyj s Trumpem, realistické řešení |
Přes veškerou masivní propagandu, jež je tak výhodná pro mnohé zájmové kruhy, si neblahého vývoje ukrajinské armády a státu vůbec všímá pořád víc obyvatel napadené země. Ale samozřejmě i ji podporujících státních celků. Stejně také stále jasněji mnohým vysvítá, že zástupná válka leckde posloužila k celé spoustě všemožných manipulací veřejností. A to pod praporem klasického zastrašování: „Jsme ve válce.“ Tím nebezpečnější ovšem je, když vidíme, jak se Volodymyr Zelenskyj a jeho lidé urputně snaží namísto jednání o míru realizovat plán na přímé zatažení NATO do bojů. Nejlépe za pomoci prapodivných výhrůžek o zbraních hromadného ničení…
Každopádně dlouhodobý konflikt mezi Kyjevem, Moskvou a jejich spojenci, jehož zdaleka nejděsivější fáze přinesla od února roku 2022 smrt či zranění asi milionu osob, ještě potrvá. Bude úspěchem, utichne-li napřesrok. Včasná možnost ukončení vojenských operací na základě istanbulských mírových rokování vzala z dnes již dobře známých důvodů zasvé. Stejně jako jsou tytam tehdejší pro Ukrajinu dosti výhodné podmínky. Budoucí požadavky Kremlu na ukončení agrese budou bezesporu nesrovnatelně tvrdší. Kdeže jsou proto loňské sněhy nereálných „prognóz“, kterak Ukrajina dobude Moskvu anebo přinejmenším bezezbytku vyžene okupanty.
Zůstane jen frustrace
Nastává situace, zcela očekávatelně, naprosto jiná. Veškerá dobytá území zůstanou Ruské federaci. Zbytková Ukrajina, podlomená důkladně hospodářsky, masivním úbytkem populace či dalšími důsledky proxy války (včetně úsilí klíčových donorů obdržet kompenzace vynaložených prostředků) se stane nárazníkovou zónou mezi mocenskými bloky. O nějakém vstupu do Severoatlantické aliance přirozeně nemůže být ani řeči, vždyť právě podobné ambice určité části ukrajinských elit stály u kořene války. Zůstane pouze hluboká frustrace těch, kteří v oligarchy rozvrácené Ukrajině uvěřili mnohaletému navnaďování (pro)západních píáristů.
Členství Ukrajiny v NATO teď nepřipadá v úvahu. Země není srovnatelná s rozděleným Německem |
O to nemístněji se poslední dobou jeví některé (geo)politické aktivity kyjevské oligarchie, o jejímž vládnutí začínáme být zpravováni přece jen poněkud realističtěji i u nás. Zejména ohledně dosud systematicky retušovaných nedemokratických praktik, jež pochopitelně dlouho nezapadaly do demagogicky nastolované duality Dobra a Zla. Náhle již Ukrajina nijak zvlášť nebojuje za světovou demokracii, přičemž se příležitostně rovněž připouští, že v ní mají značný vliv pravicoví radikálové.
Že je do morku kostí prolezlá korupcí a místní verbíři se pro nedostatek rekrutů neštítí ničeho. Obdobně se v závěru dvacetileté okupační kampaně v Afghánistánu přestávalo skandovat, že „pod Hindúkušem se bojuje o Prahu“, a s islamisty se pojednou oficiálně jednalo. Tyhle paralely mohou naznačovat mnoho z dalšího vývoje. Evidentně jsme postupně připravováni na zásadní změny.
Ukrajina přejde k plánu B, pokud se změní politika USA, řekl Zelenskyj |
Leccos je o poznání zřetelnější. Uskutečnění od pohledu nesmyslného výpadu ukrajinských výběrových jednotek na Kursk nebo paralelní plánování atentátů na nejvyšší ruské veřejné činitele odhalují nebezpečné zoufalství mocenských kruhů kliky kolem stávající hlavy ukrajinského státu. Stále méně populární mezi vlastními občany a nejserióznějšími západními zdroji pravidelně charakterizované coby naprosto odtržená od reality. Její „vítězně-mírové plány“ se již běžně potkávají s údivem až výsměchem i tam, kde dříve Zelenského vítávali bombastickými projevy či potleskem vstoje.
Zelenskyj jako Saakašvili
Velmi vhodným se tudíž jeví kritické srovnávání Zelenského s dnes již v rodné zemi léta vězněným Michailem Saakašvilim. Bizarním kavkazským exprezidentem, jenž se asi nejvíce mediálně „proslavil“ mimoděčným žvýkáním vlastní kravaty. Ovšem daleko podstatnějším se stal jeho lví podíl na nesmyslném vojenském dobrodružství Gruzie kontra Rusko či pozdější záměr udělat mocenskou kariéru alespoň na Ukrajině. Saakašvili byl taktéž po jistý čas západním mainstreamem prezentován jakožto neochvějný bojovník za svobodu a lidovládu. Nevybíravost jeho mocenských praktik se velkoryse přecházela mlčením. Nicméně posléze se stával pro své chlebodárce pořád obtížnějším přívažkem. Až posléze dopadl, jak dopadl.
Dlouho mu patrně unikalo, stejně tak Zelenskému, že speciálně v politice slibem nezarmoutíš a že není „vyvoleným“, nýbrž pouhou marionetou v bezohledné hře mocností. Mocností chystajících se k nové vlně zápasů o světový vliv.
