Byli jsme po dlouhá léta v úzkém pracovním i přátelském styku, proto jsou následující řádky osobní. Považuji také za korektní předeslat, že v posledních letech jsme se nestýkali, rozešel sem se s ním z důvodů čistě osobních, ale podle mého názoru zásadních. Považoval bych však za irelevantní a neslušné, kdybych to teď nějak rozbíral, je třeba mluvit o obecnějších, a tedy podstatnějších věcech.
Především musím přiznat, že nikdo na mne neměl v mých mladých letech takový vliv. Díky Mandlerovi jsem se seznámil s českou demokratickou politickou tradicí (Havlíček, Palacký, Masaryk, Rádl) a hlavně vzal za svou jeho představu o politice, která musí být zároveň důsledná, odvážná a realistická. Komunističtí reformátoři se v té době postupně provinili oproti všem těm třem zásadám.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
S Mandlerovým jménem jsou navíc spojeny tři významné iniciativy, na nichž jsem měl čest se podílet.
Za prvé Tvář: první český nekomunistický a nemarxistický časopis po roce 1948. Mandler byl spiritus movens celého podujetí. Jeho zásluhou tam vznikl prostor svobody, který mohli využít lidé jako já: dobře jsem už předtím věděl, že tvorba oficiózních literátů ze Svazu spisovatelů, od starých po ty nejmladší, je v drtivé většině pouhá simulace literatury. Vůbec si však nejsem jistý, zda bez Tváře a Mandlera bych byl měl kuráž to natvrdo napsat.
Za druhé Demokratická iniciativa. Mandler od počátku kritizoval Chartu77 jako nerealistický politický projekt. Dlouho předtím, než se začalo komunistické impérium rozkládat, uvažoval o politické iniciativě, která by dokázala oslovit širší okruh nespokojených lidí. Tak v roce 1987 vznikla jeho zásluhou Demokratická iniciativa, politické hnutí, které shromáždilo především ty, co byli s poměry na štíru, ale dosud se příliš neangažovali. Cílem byla standardní demokratická společnost, postavená na liberálních zásadách. Nakonec jsme měli slušnou síť skupinek po českých zemích a asi dvě nebo tři i na Slovensku. DI se ještě před převratem prohlásila za politickou stranu a zažádala o registraci.
A konečně jeho dlouholeté úsilí o to, aby se česká společnost důstojně vyrovnala s tím, co po druhé světové válce způsobila českým Němcům, a aby došlo k nějaké formě politického smíření. Jeho činnost byla namnoze osvětová, protože drtivá část české historické obce na státní zakázku překrucovala a překrucuje to, co se tenkrát stalo. Přirozeně tím na sebe přivolal mnoho hněvu a hysterie.
Emanuel Mandler měl mnoho velmi vlivných nepřátel. Mohlo by se zdát, že se jej do značné míry podařilo pohřbít už za živa. Jenže všechny jeho aktivity jsou dobře zdokumentovány. Emanuel Mandler patří k lidem, jejichž čas teprve přijde – v době, kdy první budou poslední a poslední první.
