Nemohl jsem si na tento dávný rozhovor nevzpomenout, když jsem minulý týden narazil na text vydaný na serveru iDNES.cz i v tištěném deníku MF Dnes s titulky Bezpečnostní analytik státu šíří nenávist. Píše na sociální sítě, že Židé otrávili studny, respektive Úředník píše na sítě nenávistné zprávy.
Bezpečnostní analytik státu šíří nenávist. Píše na sociální sítě, že Židé otrávili studny |
Pracovník strategického Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) Jakub Onderka totiž napsal na svém soukromém úču na síti X: „Že Židé trávili studny samozřejmě mýtus není. V roce 1948 sionistická teroristická organizace Hagana a následně IDF v rámci operace „Posílej svůj chléb“ do studen v arabských vesnicích v Palestině přidávaly bakterie, které způsobovaly břišní tyfus.“
Hon na posla nepříjemné pravdy?
Autor článku Václav Janouš se ani okrajově nezabýval podstatou Onderkova tvrzení o historii první židovsko-arabské války. Nechybí však ostrá slova předsedy Federace židovských obcí Petra Papouška: „Tvrzení pana Onderky je typickým projevem primitivního a prastarého antisemitismu. Pověra, že Židé trávili studny, pochází z poloviny 14. století, kdy západní Evropu postihla epidemie dýmějového moru.“
Janouš pak dodává, že „před takovými (tedy Onderkovými – pozn. BT.) výkřiky“ (sic!) Papoušek varuje slovy: „Důsledkem tohoto obvinění byly pogromy, během kterých byly zavražděny a mučeny tisíce Židů a stovky židovských komunit byly zcela zničeny. Tato středověká pověra přetrvala až do moderní doby a stala se mimo jiné součástí nacistické propagandy.“
Od novináře Václava Janouše text s menšími obměnami převzaly ještě iROZHLAS.cz (Český bezpečnostní analytik zveřejnil nenávistné příspěvky. Židovská obec zvažuje trestní oznámení) a také seznamzpravy.cz (“Biologická válka v roce 1948 je fakt.“ Zaměstnanec NÚKIB pobouřil Židy). I v těchto případech bylo hlavním poselstvím, že Onderka šíří „antisemitskou nenávist“ a „pověry“, ani zde nebyly jakékoli reference na podstatu Onderkova stručného sdělení. On se přitom ani slovem nezabýval středověkými antisemitskými pomluvami, natož aby je dál šířil, ale realitou 40. let dvacátého století.
Co říkají izraelské archivy
Pojďme se tedy podívat na ni. O tom, že se Židé – nejprve jako příslušníci sionistických milicí a teroristických skupin v britské mandátní Palestině a později už jako příslušníci izraelských vládních sil – dopouštěli zločinů na Arabech, existuje nepřeberně důkazů publikovaných v renomovaných časopisech a knihách vydávaných prestižními institucemi, a to i v samotném Izraeli. Dávno se ví i o tom, že Židé v roce 1948 skutečně cíleně zamořovali Arabům studny a vodovody bakteriemi tyfu. Po jednotlivých útržkovitých svědectvích od samotných židovských bojovníků nebo vzpomínkách zasažených Arabů či britských a zdravotnických činitelů té doby vyšel k tématu před třemi lety průlomový článek renomovaných izraelských historiků, profesorů Bennyho Morrise z Negevské univerzity v Berševě a Benjamina Ze’eva Kedara (Hebrejská univerzita v Jeruzalémě, nositel prestižní Izraelské ceny a mimochodem rodák z meziválečné československé Nitry).
Článek vyšel v uznávaném britském časopise Middle Eastern Studies pod titulem ‚Cast thy bread‘: Israeli biological warfare during the 1948 War – tedy Pouštěj svůj chléb: Izraelský biologický boj v době války roku 1948. Krycí název přísně tajné teroristické operace odkazoval na starozákonní knihu Kazatel, verš 11:1 „Pouštěj chléb svůj po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“ Autoři průlomové studie přitom hned zkraje uvádějí, že zdokumentovaný způsob vedení války „je v rozporu se ženevským protokolem z roku 1925, který obsahuje jednoznačný zákaz používání bakteriologických metod boje.“
Není jisté, zda čeští novináři, kteří psali o „antisemitovi“ Onderkovi, tento pětadvacetistránkový článek se 143 poznámkami nebo jakékoli jiné zdroje vyhledali, a pak opomněli ocitovat ve svých textech, anebo zda rovnou usoudili, že podstatu Onderkova sdělení není vůbec potřeba zkoumat a stačí se spolehnout na denunciační hodnocení z úst Petra Papouška.
Text historiků Morrise a Kedara obsahuje desítky odkazů na archiválie i osobní svědectví, která se jim podařilo shromáždit navzdory zjevné snaze operaci Pouštěj chléb svůj utajovat, halit mlhou kódových označení a krycích jmen, a také blokovat oficiální cenzurou izraelských úřadů. „Co k tomu bylo napsáno, zjevně sedí, nikdo to nezpochybnil. Je ale opravdu dost ošemetné pouštět se do tohoto tématu,“ uvedl pro Lidovky.cz další přední izraelský historik, který raději nechtěl být identifikovaný.
Čtenář dotyčné vědecké studie se každopádně může s přesnými odkazy na primární zdroje detailně dočíst, jakým způsobem byly vyrobeny a distribuovány bakterie, jak byly v jednotlivých lokalitách ampule vylévány do vodních zdrojů, aby sionisté zabránil v postupu arabským ozbrojeným jednotkám, ale také aby vyháněli v rámci etnických čistek civilní arabské obyvatelstvo, a to i z některých oblastí, které OSN v listopadu 1947 přiřkla v rámci plánu pro rozdělení Palestiny Arabům. Autoři zmiňují i židovské činitele, kteří naopak proti trávení Arabů ostře, avšak marně protestovali.
Že Židé trávili studny Arabům? Nepřípustné generalizování |
Za „nejvážnější a nejúčinnější“ případ operace Morris a Kedar označují kontaminování akvaduktu, který zásoboval obyvatelstvo severopalestinského Akka. Došlo k němu již v dubnu 1948, týdny před vyhlášením nezávislého Izraele, takže ani označovat pachatele za Židy, jak činí Onderka, není nic antisemitského – označovat je za Izraelce by naopak bylo nepřesné a ahistorické. Nádobu s tyfem vhodil do akvaduktu regionální velitel židovské milice Hagana Ja´akov Pundak, který sám uvedl, že instrukce a materiál mu předal pozdější izraelský vojevůdce a ministr obrany Moše Dajan. (Z textu je navíc jasné, že u rozhodování o biologických útocích na palestinské Araby byl i pozdější premiér David Ben Gurion.)
Článek cituje i vzpomínky Dajanova syna Asiho. „Po několika týdnech (kdy tam nebyl– pozn. autorů) přijel (Moše Dajan) domů na krátkou návštěvu a přivezl zkumavky s bakteriemi tyfu určené na otravu vody pro Arabskou legii. Doma se jedna ampule rozbila a byl jsem to já, ne Jordánci, kdo se nakazil. Můj otec se vrátil na frontu a já mnoho dní ležel v posteli.“
Podle logiky Petra Papouška a dalších kritiků Jakuba Onderky je tedy šiřitelem „primitivního a prastarého antisemitismu“ i syn jedné z největších izraelských legend, který navíc ve svém filmu z roku 2012 nepřímo usvědčuje svého otce z válečného zločinu.
Klacky pod nohama badatelů
Izraelští historikové – zejména ti, kteří se nebojí pátrat po kostlivcích sionistického hnutí, odkrývat masakry palestinské populace a podobně – čelí v posledních letech stále větším obtížím při svém bádání. Nejenže vojenští cenzoři byli dosazeni do archivů, kde schvalují, co smí a co nesmí být poskytnuto veřejnosti. Existuje také mechanismus, kdy například badatel ocituje výbušný materiál z nějakého dosud opomíjeného podružného archivu, kupříkladu v nějakém kibucu, načež armáda dotyčné dokumenty, na které autor studie upozornil v poznámkovém aparátu, jednoduše zabaví, aby nemohly být znovu citovány a také aby vlastně podkopala kredibilitu historika, který na ně upozornil.
Jsem antisemita, tedy jsem. Za iracionální nenávistí k Židům často stojí snaha jen se začlenit a někam patřit |
Ochrana bezpečnostních zájmů a vojenských tajemství je zcela opodstatněná, na dnešním Blízkém východě obzvlášť. Izraelská vojenská cenzura však zakrývá i odkazy na dávnou minulost s cílem vylepšovat image Izraele a skrývat jeho temné stránky – takto se například nelze dostat k fotografiím masakru palestinských obyvatel vesnice Dajr Jásín (duben 1948) či pozabíjení desítek nic netušících obyvatel izraelského arabského města Kfar Kásim v říjnu 1956. Pro přiblížení situace českému čtenáři – je to podobné, jako kdyby nyní česká vláda zakázala publikování materiálů o poválečných masakrech československých Němců a tuto cenzuru obhajovala dnešními bezpečnostními zájmy státu. I proto už před lety izraelští historikové a archiváři varovali, že restrikce uplatňované izraelskými cenzory nemají v demokratickém světě obdoby.
V České republice, kde velká část veřejnosti stále žije v představě, že dnešní Izrael je stejnou liberální a otevřenou zemí, jakou byl v devadesátých letech, a že izraelská armáda je tou „nejmorálnější na světě“, můžou Onderkou připomenutá fakta o bakteriologických zločinech sionistů vyvolat pozdvižení a snahu popírat je coby „mýty“. Kdo chce skutečně vědět, o čem je meritorně řeč, může se naštěstí podívat do zahraničních médií, když česká v tomto konkrétním příkladě prokazatelně selhala.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha
