V Rudém právu ho Ilja Bart vítal verši:
Za Prahu husitskou, jež na srdce dnes vine
vás, posly zítřků, z celé duše své –
buďte nám vítáni, soudruhu Bulganine,
buďte nám vítáni, soudruhu Chruščove!
V Praze sovětský státník řečnil v ČKD Stalingrad před tisícovkami dělníků. Pak se podíval do JZD Chýně. Na dva dny odjel do Brna, Ostravy a Bratislavy. Pak odpočíval den v Lánech, dlouhou chvíli si krátil střelbou do srnců a míčovými hrami. Odtud zamířil do Plzně, navštívil JZD Bučovice a Škodovku, tehdy závody V. I. Lenina. Ve všech velkých městech ho vítaly statisíce lidí. Odjel po osmi dnech. (O den později do Prahy dorazil Ho Či Min, ale to je do jiného sloupku.)
Ruský a český prezident na tiskové konferenci.
Chruščov byl v Praze ještě v roce 1961 a 1964. Při své poslední návštěvě, když jezdil s Novotným v otevřené limuzíně a mával jásajícím davům kloboukem, ho chránili policisté na fotogenických bílých skútrech. (O necelé dva měsíce později byl sesazen, Novotný to těžce nesl a nenechal si to pro sebe, pročež ho nechal Brežněv na konci roku 1967 padnout a vypuklo pražské jaro, ale to je do jiného sloupku.)
Dokonce i Gorbačov v dubnu 1987 strávil v Československu čtyři dny, méně by bylo považováno za urážku hostitelů. A teď si sem přijede Medveděv na 22 hodin. Bohatýrsky vypadala jen doprava, na čtyři letadla se nezmohli ani komunističtí papaláši. Ale poté velké nic: kde byli Pražané s mávátky? Proč nenavštívil operu v Národním divadle? Nepromluvil s pracujícími na Ostravsku? Nejsou v Lánské oboře nějací jeleni, kteří by rádi zemřeli kulkou vypálenou z pušky vládce Rusi? A proč denní tisk neobjednal nějaké vhodné verše?
Ruský prezident Jelcin v červnu 1993 položil květinu na Klárově u pomníku studentky Marie Charouskové, kterou o čtvrt století dříve zastřelili sovětští vojáci. Jeho nástupce Putin uctil v březnu 2003 alespoň památku vojáků Rudé armády. A Medveděv? Pokud jde o symbolické akty, nic. Byznys vše převálcoval.
ČTĚTE TAKÉ: |
Návštěvy hlav cizích států byly donedávna rituálem, kterého se účastnila imístní populace. Nejen v komunistických zemích, kde byl uvítací jásot povinný. Když přijel J. F. Kennedy v roce 1961 do Paříže, vítaly ho stejně ohromné davy jako Chruščova v Praze. Dobrovolně. Kdo dnes uvidí filmové záběry, na nichž jedou de Gaulle s Kennedym pomalu za deště v otevřené limuzíně po Champs-Elysées, doprovázeni desítkami policistů na koních, neubrání se pocitu, že sleduje velkolepé divadlo, neopakovatelný historický okamžik. (Návštěva vešla do dějin Kennedyho úvodní větou na závěrečné tiskové konferenci: „Myslím, že nebude tak docela od věci, když se představím. Já jsem ten muž, co doprovázel Jacqueline Kennedyovou do Paříže.“ Ale to je do jiného sloupku.)
Medveděvova limuzína "hroch"
Místo živých státníků v ulicích máme dnes možnost vidět v televizi jejich opancéřované limuzíny řítící se městem. Kdo by se na něco takového osobně chodil koukat? Rituál byl redukován na diplomatický protokol. Divadélko pro velmi úzkou vrstvu. Většině společnosti může být nějaký Medveděv ukradený. Jestli to nakonec není dobře. (V roce 1987 jsem vítal v Praze Gorbačova a jednou to asi budu vyprávět nechápajícím vnukům, ale to je do jiného sloupku...)
Krátkým zamáváním Dmitrij Medveděv ukončil návštěvu Česka.
