Otevírat školy v situaci, kdy počet hlášených případů infekce novým koronavirem navzdory přísným opatřením roste, kdy se ujímá vlády nový, nakažlivější britský kmen viru a kdy fakticky teprve začínáme s očkováním, by bylo předčasné a mělo by to nejspíš katastrofální důsledky. Ač si i mnozí vzdělaní lidé myslí, že děti infekci nepřenášejí, máme už dostatek důkazů o tom, že to není pravda – mnozí z nás i ve vlastních rodinách.
Při online výuce odpadají už i premianti, podle pedagogů ztrácejí motivaci a respekt |
Ptal se někdo učitelů, jestli se v situaci, kdy nejsou na žádném prioritním pořadí v očkování, chtějí vrátit do škol? A co je důležitější: Ptal se někdo dětí? Chtějí znovu chodit do školy? Některé jistě ano. A pak je tu mnoho těch, jimž online škola vyhovuje. Děti introvertní, s různými poruchami učení, děti s poruchou autistického spektra, ale také děti nadané, které mají konečně čas na své zájmy a koníčky. Mnohé z nich jsou teď spokojenější než kdy dřív.
Záchranná role školy?
Je tu jistě i mnoho takových, pro které je škola jediným záchytným bodem. Záchranou před toxickým rodinným prostředím, možná před násilím, možná před hladem, nudou, duševní pouští, nedostatkem podnětů. Před sdílenou beznadějí rodiny, která nefunguje. Organizace, jež se takovým dětem věnují, mluví zhruba o deseti tisících dětí.
Je ale škola to, co skutečně nejvíc potřebují? Nebo jsme si jen zvykli, že když nemůžeme jim a jejich rodičům poskytnout skutečně cílenou pomoc, dostanou ve škole aspoň něco? A co je to „aspoň něco“? V řadě případů jsou ohrožené děti ve škole stejně vyděleny, segregovány, šikanovány. A přestože romské děti tvoří jen část ohrožených, můžeme si na jejich příkladu dobře ukázat, zda se školám daří poskytovat jim kvalitní vzdělání.
I třicet let po revoluci mělo v roce 2020 skoro 13 procent romských dětí výuku upravenou „z důvodu mentálního postižení“. Skutečně je 13 procent romských dětí mentálně retardováno? Ptá se někdo, kde se bere taková abnormalita? A proč řada z nich i nadále chodí do většinově romských tříd a škol, kde je inkluze jen iluzí? Plní takové školy tu záchrannou roli, kterou jim přisuzují autoři článků volajících po jejich znovuotevření?
  |
To, že nejohroženější děti trpí, není problém online školy. Jde to na vrub obcí, zřizovatelů škol, kteří by měli mít každé takové dítě podchycené. Každá taková rodina by měla mít státem hrazeného mentora, který by se dítěti věnoval. Který by se o něj a jeho rodinu hluboce zajímal a jehož působení by šlo daleko nad rámec běžného doučování. Mentoři a mentorky by se mohli rekrutovat z pedagogických a sociálních oborů – a takové působení by se jim započítalo jako praxe.
Celý povyk o „ztracené generaci“ je postaven na vodě. Pokud by tomu tak bylo a ke ztracení jedné generace by stačil rok sezení na gauči, jak si vysvětlit poválečný hospodářský boom? Jak si vysvětlit, že děti, které zažily daleko horší věci než pandemický rok, vystudovaly a staly se úspěšnými?
Děti jsou daleko tvárnější a odolnější, než si myslíme
Naše obavy o děti způsobuje něco jiného. Je za nimi náš vlastní strach, naše vlastní nejistota a vyčerpání. Zvykli jsme si v šesti letech dítě odevzdat systému a očekávat, že nám ho nejpozději v osmnácti vydá „hotové“. Zvykli jsme si delegovat většinu dětských potřeb na jiné – vzdělání na školu, sporty a zájmy na kroužky.
A najednou všechno zmizelo – škola, kroužky, tréninky. Děti nám sedí doma na gauči s mobilem v ruce a nehýbají se. A tak voláme po otevření škol a kroužků, protože ani vzdělání, ani pohyb jim už sami zajistit neumíme. Rodiče hořekují, že děti nechodí ven a doma se nudí, ale ti samí rodiče je ještě před rokem ven samotné nepustili a do školy je vozili autem. Nenechali je nudit se a přijít na to, co s volným časem. Pohyb ztotožnili s běháním po hřišti pod dohledem trenéra.
Situace, kdy se doma zároveň učí několik dětí a rodiče se pokoušejí pracovat, je náročná. Ale rozhodně méně náročná než šichta zdravotníků na přeplněných covidových odděleních. Mysleme především na ně, když voláme po otevření škol. A ptejme se dětí, co by chtěly ony.
