A právě o ty hokejisty jde. Moje provinění spočívá v tom, že jsem si přál vítězství soupeřových hokejistů nad těmi tvými.
Hollywoodský herec švédského původu Peter Stormare kdysi řekl, že slova „československý hokej“ v něm vyvolávají bolestné vzpomínky. Mně uvedená slova způsobují nepopsatelnou bolest dodnes. Vzájemné zápasy českých a slovenských reprezentantů si už léta nedokážu užít, naopak mi způsobují muka. Ještěže ve skupinové fázi olympijského hokejového turnaje mají oba, Česko i Slovensko, jiné soupeře.
A přitom se všechno ze začátku zdálo být tak snadné.
Bratři proti sobě
Se svou rodinou jsem se ze Slovenska přistěhoval do Česka v době, kdy to tady začalo zadrhávat. Přišly „balíčky“ vlády Václava Klause. A přece - normálního Čecha to trápit nemohlo. Byl tu přeci hokej! Na to únorové nedělní ráno roku 1998, které jsme v našem pronajatém strašnickém bytě prožili prostřednictvím televize se „zlatými hochy z Nagana“, nikdy nezapomenu. Hoši, děkujem!
UhryGabriel Sedlák vás v rubrice Uhry zve nejen do regionů, jež kdysi tvořily Uhersko, které je společným dědictvím zejména Maďarů, Slováků, Němců a Židů, ale i do širšího okolí. A v neposlední řadě se věnuje i uhrům s malým „u“, tedy různým chybám na kráse tamních společností. |
Ačkoliv pocházím z Košic, které vždy byly hokejovým městem (to Stormareovo trauma spočívá v tom, že Košičané v době hercova mládí jezdili do jeho rodného kraje na soustředění a přebírali místním klukům jejich holky), na slovenský hokej jsem coby novopečený český občan snadno a lehkomyslně zapomněl. K tomuhle nevděčnému postoji mi hodně pomohly okolnosti. Slováci po rozdělení federace na své hvězdné okamžiky na světové scéně několik let čekali. Důvody pro jakékoliv hokejové dilema pro mě prostě dlouho neexistovaly.
Ale pak to přišlo. Rok 2000 a šampionát v Petrohradě. A nejen že bylo Slováky konečně vidět, ve finále jsme byli svědky dokonce přímé konfrontace české a slovenské reprezentace. Byla to řež. A v ní stáli proti sobě „moji bratři“. Můj svatý klid skončil. Ač bych po tom toužil, na politiku neangažovanosti jsem neměl právo.
Zhruba ve stejné době nastala pro lidi, kteří se ještě stále cítili být Čechoslováky, doba jakéhosi „uvolnění“. Ano, milá Česká republiko, i já jsem se tenkrát rozhodl využít liberálního přístupu vlády Miloše Zemana, která nelpěla na principu výlučného občanství tak ortodoxně jako vlády Klausovy, a zažádal jsem si o vrácení slovenského pasu. Prostě jsem na návštěvu svých rodičů nechtěl jezdit jako cizinec.
Chcete olympijskou atmosféru? Jděte na curling. Šéf FIS vidí budoucnost lyžování v Asii |
Po tomto kroku jsem byl osvobozen od vyhledávání poskakujících hloučků, které tak rády skandují „Kdo neskáče, není Čech“. A zároveň jsem byl i jaksi úředně povinován „zajímat se“ nejen o osud českých hokejových výsledků, ale taky těch slovenských.
Jak si vychutnat česko-slovenský souboj
Jinak jsem ale u obrazovky dělal totéž co předtím. Fandil jsem týmu, který hrál hezčí hokej, jehož projev mě prostě dokázal strhnout a byl-li umocněn fair play hrou, byl jsem ochoten fandit klidně jeden rok Čechům a druhý Slovákům.
Jak nevlastenecké, řekl by si kdekdo. A to je právě to, co mě už léta trápí a co mi brání v tom, abych si česko-slovenské souboje bezezbytku vychutnával. Nedokážu lidem vysvětlit, že více než výsledek zápasu mne vždy těšila hra sama.
Naštěstí ovšem vím, že jen někteří se možná domnívají, že jsem nikdy české občanství dostat neměl. A že tobě, český státe, je šumafuk, co dělám ve svém volném čase.
Tebe spíš zajímá, že jsem celých těch dnes už bezmála třicet let pracoval, abych nebyl své nové vlasti na obtíž, že jsem včas platil daně, nepobíral byť jen nepatrnou sociální dávku ze státní kasy, nepodporoval šedou ekonomiku, seč mi síly stačily. Jistě oceňuješ, že ve vztahu ke státní kase jsem se stal víc než jen „čistým plátcem“, čímž jsem se snažil přispět k sociálnímu smíru v této společnosti a umožnit nejednomu z těch, kdo skáčou, neboť jsou Čechy, třeba zůstat doma na podpoře.
Co je národní zájem? Když na olympiádě startuje Maďar, nebo když Rus získá pro Budapešť medaili? |
Jako moderní stát, který stojí na straně všech svých občanů bez ohledu na jejich etnický či náboženský původ, máš zajisté pochopení pro moji hierarchii, na jejímž prvním místě je moje rodina. Dále nepochybně rozumíš tomu, proč na druhé místo stavím svého zaměstnavatele, s nímž - budeš-li ty, republiko, v nesnázích - uděláme vše pro tvoji záchranu.
Ty jsi až na třetím místě mého žebříčku loajality. Dnes si sice rozumíme, ale pokud by se ti přihodilo něco podobného jako tvé ideologicky znásilněné předchůdkyni, naše cesty by se nejspíš rozešly. A stejně jako nesympatické politice státu nedokážu tleskat ani nepohlednému hokeji. To promiň.
Hodina nudy a pak hymna
Přesto přese všechno dokážu projevit elementární vděčnost zemi, která mi dala šanci žít slušný život a až moc dobře vím, „kde domov můj“. A že je poněkud větší než tvoje zeměpisná rozloha, to bys mi vyčítat neměla. Ty zrovna ne. Tvoje historie je i československá, stejně jako ta moje.
Těšme se společně, že Česko i Slovensko jsou dnes v zásadě téměř „jeden kraj, jeden mrav“, a fandění jedné či druhé republice bývalé federace má skoro povahu vzájemného klání výběrů českých a moravských klubů. Proto ani události příštích dnů na olympiádě mě nemohou v tvých očích znemožnit. Spíš bys měla mít se mnou slitování. Vždyť mám náročný program, věnuju se dvěma láskám a není vyloučeno, že nastane chvíle, kdy budu s oběma najednou.
Vítězí sport, nebo hodnoty? Olympijské hry kladou otázky nejenom k účasti Ruska |
Jakkoli jsi občas nespolehlivá, býváš spravedlivá a svým v nepodstatných věcech občas nevěrným občanům do očí bezdůvodně nevmeteš, že jsou přivandrovalci. Děkuju ti.
Hokej je prý nudná hra. Šedesát minut trvá zápas a pak se hraje česká hymna. Možná k tomuhle vtipu kdysi patřila hymna československá...
(Aktualizovaná verze článku, který v tištěných Lidových novinách vyšel před dvaceti lety - 15. 2. 2006)
