Zaznívají hlasy, že jsme Jana Kaplického uštvali, protože musel ve staré vlasti čelit výpadům a nevybíravé kritice. To jsou ale velmi exaltovaná tvrzení s bezprostřední emoční reakcí na jeho náhlou smrt. Jan Kaplický ale byl umělec a s pozitivním i negativními reakcemi se musel potkávat celý život, takový je úděl tvůrčího člověka. A riziko povolání. Pravda je ale taková, že když se začal vracet domů, měl tu mnohem víc obdivovatelů a zastánců, kteří za něj šli do boje. Obdivovalo ho také hodně mladých lidí, studentů, kteří plnili jeho přednášky a dávali mu najevo svou úctu. Média mu vesměs fandila, protože vycítila trapnost intrik a v domácím úhoru a konzervatismu zavětřila závan jinakosti. Závist kolegů a internetoví anonymové existují všude, to přece není česká specialita. Jistě mu zmarnění jeho práce energii nepřidalo, ale i to se stává a nebyl v tom zdaleko jediný.
Každého, kdo se o jeho osudy zajímal, muselo včera v noci mrazit. Vždyť byl plný plánů, těšil se z narozené dcery a to všechno je rázem pryč. Zradilo ho srdce a troufám si říct, že spíš než nenávist neuneslo štěstí. Potkalo ho znovu, ale v pozdním věku a prožíval jej naplno. Osud, který mu byl vyměřen, potkává mnohem mladší lidi a ani nemusejí absolvovat střety s magistrátními úředníky a partajními bossy. Život sám je riziko a naše existence krajně nejistá, což si bohužel i naštěstí dokážeme uvědomit většinou až v konfrontaci s nečekanou ztrátou našich blízkých.
