Rok omílaná historka, v níž si měl neformální šéf strany Vít Bárta kupovat loajalitu poslanců Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky, kteří sebrali odvahu a zažalovali ho, padla. Šárka se měl provinit jen tím, že část úplatku již stihl využít na nákup cigaret, proto seděl v lavici obžalovaných vedle Bárty. Příběh měl téměř černobílé kontury. Zlo, to je manipulující korupčník Bárta. Kočí a Škárka odvážní, byť směšní a nevěrohodní pionýři ohlašování korupce.
Soudce Jan Šott složil příběh úplně jiný. Není v něm žádné dobro a zlo, jen zlo a menší zlo. A tím menším zlem je Vít Bárta. Soudce opakovaně zdůraznil, že Škárkovo chování je společensky výrazně nebezpečnější než Bártovo. Uvěřil vysvětlení, že peníze pro poslance byly půjčkami. I ty jsou však podle Šotta v politice úplatky. Bárta nikdy nepopíral, že půjčky nabízel, a to nejen Kočí a Škárkovi. Zaslouženě byl potrestán za to, že si zvráceně pletl politiku s byznysem a poslance se zaměstnanci. Soudce jasně řekl, že Bártova verze byla „mimo jakoukoliv pochybnost prokázána“, zatímco verze Kočí byla „spolehlivě vyvrácena“.
Jaroslava Škárku soudce opakovaně popsal jako zákeřného hanebného člověka, který Víta Bártu podvedl a křivě obvinil. Ty tři roky dostal právě za to. Zároveň vyzval policii, aby kvůli podezření z podvodu prověřila i Kristýnu Kočí. Poučení soudce Šotta zní jasně: zneužívání protikorupční atmosféry k politickým podvodům se trestá. Přísněji než podplácení. Falešní hrdinové se silnou mediální podporou sebevědomého nezávislého soudce neoblbnou. To je nejdůležitější společenská katarze z procesu s VV.
