Na to, že se financemi prohnala velká krize, jsou bonusy velmi slušné: za rok klesly jen o 16 procent. Daň přitom zdaleka nezasáhla jen pár nejvyšších šéfů. Zaplatí ji dva a půl tisíce bankéřů. Osvobozené jsou jen odměny do 27 500 euro ročně. Takže ji jistě zaplatí i šéfové relativně malých poboček na galském venkově.
Francouzská daň je skoro učebnicovým příkladem populismu prezidenta Nicolase Sarkozyho. Když šli po bankéřských platech i volnotržní Britové a Američané, nemůže přece pařížský hlasatel nového kapitalismu a finanční architektury 21. století stát opodál.
Bohužel je tady jeden drobný rozdíl. Britské a americké daně se dají, na rozdíl od francouzských, považovat za spravedlivé a společensky očistné. Daňoví poplatníci ve Washingtonu i v Londýně zaplatí za záchranu bank stovky miliard dolarů. A tak politici v celku logicky žádají, aby se bankovní šéfové na splátkách účtu alespoň silně symbolicky podíleli. Když už si tedy v krizovém roce obřích ztrát mimořádných záchranných operací vůbec nějaké bonusy vyplácí. V Americe se trestná daň platí jen v bankách, které dostaly státní pomoc.
Je to jasný signál, že jedna ze základních tezí kapitalismu úplně nezdegenerovala. Za chyby se stále platí. Když už ne krachem, tak alespoň exemplární superdaní.
Jenže francouzský daňový poplatník nedal na záchranu bank ani euro. Aspoň o tom zatím nic nevíme. Jedinou výjimkou byla Société Genérale, jejíž obchodník Jerome Kerviel svými podvodnými obchody banku připravil o miliardy. Paříž pak částečně zachraňovala už jen belgický Fortis, což je jiný příběh.
Také francouzští investiční bankéři si samozřejmě pohrávali se všemi nebezpečnými finančními instrumenty. Svého času dokonce vévodili jejich vývoji. Jízdu na tygrovi ale na rozdíl od Britů a Američanů ustáli.
V Paříži nemá trestná daň žádný společenský smysl. Trest za hamižnost má ale tak obrovský populistický potenciál, že si moralizátor kapitalismu z Elysejského paláce prostě nemůže pomoct. Jako si čeští sociální demokraté nemohou pomoci s milionářskou daní. V obou případech je finanční přínos pro stát velmi malý, společenský prospěch nulový a populistický potenciál vrcholný.
