Ve Španělsku se s vámi po osmi odpracovaných letech mohla firma rozloučit jen s odstupným ve výši ročního platu. Zhruba polovinu musely platit i německé podniky, než v roce 2004 přišel sociální demokrat Gerhard Schröder s reformou, která zjednodušila a zlevnila propouštění. Za tu dobu klesla v Německu nezaměstnanost na polovinu. Dnes je hned po Rakousku nejnižší v Evropské unii.
Ne všude se ale najde schröderovská odvaha. Místo ní přichází pseudoreformy, tvrdě rozdělující společnost na insidery a outsidery. Na sociální jistoty těch, kdo už práci mají, se nesahá. Politikům je zároveň jasné, že firmám musí ulevit větší volností, jinak ekonomiku udusí. Takže se těm, kdo práci teprve hledají, nabízí velmi nejisté smlouvy na dobu určitou, které se můžou stále opakovat, a jistoty se nikdy nedočkají. Ty z nich dělají zaměstnance druhé kategorie. Nejsou přitom o nic méně kvalifikovaní ani schopní než první skupina. Jen nebyli ve správnou chvíli na správném místě. Jsou to nerovné podmínky, které by někdo mohl zkusit napadnout u Ústavního soudu.
Jedinou cestou, jak je srovnat a zároveň dát lidem šanci, aby našli práci, je uvolnění pracovního práva. Především výpověď bez udání důvodů, protože dnes můžete člověka propustit, jen když simulujete organizační změny a dáte mu tučné odstupné. Na to si bohužel netroufly ani pravicové vlády, takže se to dá těžko čekat od příštího kabinetu, který bude skládat s nejvyšší pravděpodobností strana, jejíž metropolitní kandidátku vede odborářský předák.
