Ještě k udělení Seifertovy ceny Ivanu Martinu Jirousovi, resp. ke komentáři k tomuto skutku
S potěšením jsem si přečetl rozhovor Ondřeje Horáka s I. M. Jirousem ( Kulturní revue, LN, 14. 10. 2006). Magor mi opět jednou promluvil z duše, bezvýhradně s ním souhlasím, S ještě větší radostí jsem uvítal zprávu o tom, že I. M. Jirous se opravdu navzdory všemožným protivenstvím konečně stal laureátem Seifertovy ceny, jak o tom ve stati Magor, básník národní, píše v témže bloku Martin C. Putna. Popíchlo mě však jedno Putnovo „zřejmě“, totiž věta: „V české poezii druhé půle 20. století zřejmě neexistuje jiná básnická sbírka, ze které by lidé znali a dokonce uměli nazpaměť verše a dokonce celé básně jako z Magorových labutích písní.“ Ponechávám stranou skutečnost, že takto prostě „argumentovat“ nelze, neboť co do oblíbenosti měřené citovaností by pak prioritu před Magorem kromě strof řady českých písničkářů možná získal i Jára Cimrman, ba snad i dnes módně opovrhovaný Josef Kainar. Příjmu-li však tuto argumentaci, nutí mne má profese k tomu, abych hozenou rukavici zvedl: Jirous svého „někdejšího guru“ Egona Bondyho nezapírá,, Putna už Bondyho nezná. Co tak Bondyho čtyřverší z roku 1951, ze sbírky Ožralá Praha: „Všechno je v prdeli / ve všední den i v neděli / Jenom ty filmy sovětský / ty jsou vědecký“? Nezlidověly tyto verše a pár dalších Bondyho „říkánek“ (vždyť právě Bondy to byl, u něhož se jim Magor naučil!) přece jen o něco víc než Magorovo „Obklopeni nenávistí / Deum tamen laudavisti“? Alespoň „v kruzích pražských intelektuálů“, opět slovy Egona Bondyho z počátku let padesátých? Jenže Bondy se se svými sprosťárnami a vskutku populárním plebejstvím holt nehodí křesťanským panáčkům do krámu. Jistě i lecčíms jiným, především zřejmě ostentativně hlásaným ateismem. Jinak M. C. Putnovi děkuji za to, že nám, řadovým občanům, dal nahlédnout do zákulisních „sporů“ o to, komu Seifertovu cenu udělit a komu ne. Vděk za to od „udělovatelů“ jistě nezíská. Co se však Bondyho týče, mám nyní jistotu, že toto ocenění ho nečeká ani sto let po smrti, byť by se k němu Magor dennodenně modlil. Bondyho vize, vyjádřená ve výše citované „říkačce“, mi tak bohužel opět dokazuje svoji jasnozřivost.
