Šídlo seriózně probírá, proč na jednom z nejprestižnějších míst města zůstává pořád socha, která symbolizuje spletitost moderní historie dost nešťastným způsobem. Jak se jmenuje doopravdy, vlastně už nikdo neví, lidé kdysi vítaného vojáka osvoboditele znají jen pod posměšnou přezdívkou Ivan. A může si za to sám, spolu s dalšími ve stejné uniformě i jejich přičinlivými domácími pomahači. Jenže je to kus našich dějin, a tak trčí dál, nejspíš vstříc dalším rokům. „Myslím, že se potkáme i příští léto, Ivane,“ končí Šídlo.
Jesse a Luz. Když se do plánované berlínské oslavy hegemonie árijské rasy vloudila chybička |
Dočetl jsem Šťastný oběžník a vrátil se k „Evropě v 7 ½ kapitolách“ (Europe in 7 ½ Chapters), vtipné knížce Timothyho Gartona Ashe, kterou zrovna překládám. V kapitole věnované evropské kultuře autor nevynechá ani vyrovnávání se s temnou skvrnou zvanou kolonialismus. I když v Oxfordu žije už čtyřicet let, a vlastně si ani nevšiml, že mu tam nad hlavou trčí socha Cecila Rhodese, symbolu britské koloniální éry se všemi jejími klady i brutalitou. Je v nice na fasádě koleje Oriel na High Street, což je místo pro Oxford minimálně stejně významné jako Mariánské náměstí pro Znojmo.
Sir Cecil v ruce nedrží samopal, ale klobouk, ale jinak je na tom úplně stejně jako Ivan. Někteří, hlavně studenti, by chtěli, aby z fasády zmizel, jiní nechtějí, prý se teprve rozhodne. Autor doufá (já se tedy obávám, že marně), že by se mohl ujmout návrh sochaře Antonyho Gormleyho, který by sochu obrátil čelem vzad, takže by Sir Cecil koukal do zdi a vlastně by tam stál jako na hanbě. „Vizuálně by to nejlépe vyjádřilo přiznání chyb i lítost a návštěvníci Oxfordu by to mohli dalších pár století fotografovat,“ píše Garton Ash.
Na první pohled to vypadá jako vzorové win-win řešení, kdy každý dostane trochu svého. Co kdyby to takhle zkusili ve Znojmě a nechali Ivana udělat čelem vzad taky? I tady by to vyjádřilo, že se vrátil, odkud přišel a možná by si to cestující do Vídně taky vyfotografovali.
Od citronového Srby k mazanému Filipovi. Pokusy, jak změnit špinavé prachy v křišťálově čisté |
Jenže to řešení mi trochu připomíná jinou win-win situaci, o které jsem četl už dávno v Bohatýrské trilogii Jaroslava Žáka. Na polici hospody „Na lesní mýtince“ stojí busta Jana Amose Komenského. Tedy přes den, kdy tam obědvají rodiny s dětmi a školní výlety. Večer, ještě než dorazí trampové, a výletní hostinec se promění v „Posadu del Toro Texaso“, mu hostinský narazí na hlavu stetson a z učitele národů je rázem legendární traper a lovec bizonů Buffalo Bill. A ráno, ještě než dorazí výletníci? Přece učitel národů!
Je tohle řešení zkrátka příliš flexibilní. Změní se časy a socha může udělat znovu čelem vzad, o což bych, zejména ve Znojmě, zas tak moc nestál.
