Přímo v krámech se mi totiž tuhle jednoduchou pomůcku zubní hygieny už dlouho nepodařilo objevit. Kartáčků je spousta, o to nic, člověk si může vybrat, jestli by radši český nebo zahraniční, levnější nebo dražší, červený nebo modrý, jenže já hledám měkký. Kdysi mi ho doporučila zubní hygienička. Říkala, že mám odhalené krčky a že to bude od tvrdých kartáčků. Jediný správný, jak zdůrazňovala, je měkký.
Asi to říkala kde komu, protože měkké jsou pořád vyprodané. Na výjimku narazíte málokdy a v poslední době se zdá, jakoby zmizely úplně. Přitom v drogeriích už dávno nestojím na češtině, brala bych klidně weich, nebo soft, jenže nabízejí se jen velmi měkké, extra soft či supersoft, a ty jsou, jak jsem vyzkoušela, měkké příliš.
Přemýšlím, jestli za tím není konkurence. Třeba si výrobci, vlastně jejich marketéři, říkají, že měkký kartáček dovede vyrobit každý a tak se chtějí blýsknout něčím lepším. Líp jim zní „extra soft“ a výraz „super soft“ považují prostě za super.
Prozření si žádá sdílení. A občas se při tom může hodit i lupa |
Pak je tu ještě další možnost, že slova jako taková ztrácejí váhu a k tomu, aby jí zase trochu nabrala, musí se přihazovat slova další. A někteří přihazují fakt hodně. Říkat dvě hodiny něco, na co by stačila ani ne čtvrthodinka, mi připadá na hlavu. Ledaže jde o obstrukce.
Obstrukce teď dost letí. Někdy uvažuju, jestli jsou k něčemu dobré, ale neptám se, protože nechci působit jako naivka. Dost by mě ale zajímalo, jestli je k něčemu takovému potřeba speciální průprava. Já bych něco takového totiž dokázala jen těžko, což je ale třeba jenom tím, že jsem se příliš dlouho věnovala seškrtávání textů, svých i cizích.
Jednou, ještě za bolševika, jsem dostala ve Svobodném slově za úkol seškrtat hodinový projev vedoucího oddělení školství a vědy Ústředního výboru Komunistické strany Československa Josefa Havlína, aby se vešel na stránku.
Většina materiálu šla pryč, udělala jsem to pečlivě. Přesto jsem se dočkala kritiky. Kolega Petr Kučera, kterého jsem obdivovala pro jeho radikální postoje, mi řekl: „To už nikdy nedělej, vždyť ten Havlín po tom škrtání vyšel skoro jako rozumnej člověk.“
Darebáci a nešťastníci aneb Není pokuta jako pokuta |
Tím ale nechci říct, že pro dlouhý projev netřeba žádného umění. Ostatně se mu učí už na vysokých školách, kde musí psát studenti diplomové, bakalářské a jiné práce předepsaného rozsahu. Většinou značného. A zrovna nedávno jsem vyslechla rozhovor dvou vysokoškoláků:
„Tak co, už máš tu bakalářku hotovou?“
„ Už ji natahuju balastem, aby vydala. A už vážně nevím, co tam připsat, když jsem všechno, co bylo potřeba říct, už napsala.“
