Nejdřív si ujasněme situaci. Exekucí trpí přes 860 tisíc obyvatel, půl milionu má exekucí víc. Senát na konci roku vrátil sněmovně novelu zákona o oddlužení, která je má zpřístupnit širšímu okruhu občanů, čeká se tedy na sněmovnu. Situace není zdaleka růžová, nicméně exekucí je – i zásluhou toho, že se Česku ekonomicky daří – od roku 2014 každý rok méně. Exekutorský byznys se podařilo též trochu zregulovat. Vyhlídky tedy nejsou úplně chmurné. Je tu však pořád obrovská masa lidí, kteří v současné situaci žijí s vědomím, že své dluhy nejsou a nebudou schopni do smrti splatit. Těm by měl stát pomoci, samozřejmě asi ne šmahem a určitě ne na úkor věřitelů.
Nejjednodušší situace je tam, kde je stát či obec sama věřitelem. Co takhle přestat dělat z nezletilých, kteří jezdí na černo, za což mají být trestáni hlavně rodiče, exekvované dlužníky ještě dřív, než dosáhnou dospělosti? Co takhle odpustit dluhy a penále na zdravotním pojištění těm, u kterých už stejně není naděje cokoli vymoci? Vždyť samo snížení dluhu může leckoho přiblížit oddlužení. Co uvažovat o tom, že daňové úlevy na děti nemají podléhat exekuci, vždyť tím stát dotuje především věřitele a exekutora.
Stanovení povolených úroků nepomůže těm již zadluženým a černý trh se jimi též řídit nebude. Plošné oddlužení bez přísných kritérií je pak pobídkou pro ty dostatečně otrlé, aby se zadlužili znovu. Zkrátka nenechejme přemýšlet poslance ČSSD tím nejjednodušším způsobem – máme peníze, tak je budeme rozdávat a nastane dobro. Věřitel není automaticky vydřiduch a oběť exekuce může být včerejší lehkomyslník, který všechny upomínky házel do koše.
