Kromě zřetelného vydírání lidovců, kteří divadelníkům vzkazují: buď stáhnete hru, která se nám nelíbí, anebo nedostanete peníze, to odhaluje několik problémů kulturní, nebo spíš nekulturní politiky.
Za prvé politici nemají být cenzory žádné umělecké instituce. I komunisté, neblahé paměti, zakazovali umění „rozvracející socialismus“, a je to, doufejme, i dnes považováno za odsouzeníhodné, neefektivní a v dnešní době multimédií i bláhové. Za druhé je nepřípustné, aby exponenti jednoho náboženství, třebaže domácího a převládajícího, cenzurovali umění ve jménu své konfese. Jsme státem nábožensky neutrálním a strana jedné konfese nesmí diktovat ostatním, co je a není přípustné. Za třetí a především, politika se má plést do umění minimálně, protože pak hrozí, že z něj udělá pouhou propagandu.
V poslední době sledujeme návrat uvažování o umění jako „krmivu“ určenému prvoplánově masám. Za „dělnický peníze“ se má dotovat jen to, co se líbí většině. Jenže problém je v tom, že tohle je přesný opak kulturní politiky. To, co je obecně populární, co se masově líbí, žádnou dotaci nepotřebuje. Ale menšinové věci, třeba i ulítlé, se pěstovat vyplatí, protože nakonec zpětně ovlivňují a kultivují tu masovou zábavu. To není žádný objev, ale jinde vyzkoušená praxe.
Už se těším, jak se brněnský kulturní mor rozšíří i do metropole, k zakazování je tu toho hromada. Upozorňujeme ale cenzory i na to, že jejich zbraň je dvojsečná: těžko se může stavět třeba jihomoravský rozvedený zkorumpovaný ožralka do role obránce víry pravé a nebýt směšný.
