Že vězení byla za komunistů nepěknějšími zařízeními než dnes, asi není nutno vysvětlovat, a že tam byli političtí terčem šikany, je též nezpochybnitelné. Jenže když se k soudu v roce 2008 dostane konkrétní kauza a má se zkoumat událost z osmdesátých let, je to těžké. Důkazy stojí jen na svědectvích, která si protiřečí. S tím by si neporadili ani v momentálně soudně populárním Švýcarsku.
Odvolání státního zástupce pravděpodobně nedopadne jinak než předchozí rozhodování a my si budeme stěžovat na to, jak jsme se málo vyrovnali s minulostí, případně že máme špatné soudy a soudce. Takové hodnocení je ovšem čirým alibismem, vyrovnání se s minulostí nezávisí na počtu rozsudků či antikomunistických hesel, ale na přístupu k systému.
Budeme-li respektovat nezávislost soudu a věřit mu i v případě, že verdikt nám není milý, pak jsme se vyrovnali s minulostí mnohem víc, než kdybychom volali po třídní justici naruby. O vině Vondruškově můžeme spekulovat i bez kulatého soudního razítka, můžeme podrobněji zkoumat historii, ale co jsme propásli po roce 1989, už asi nedoženeme.