Po Otakaru Motejlovi a Pavlu Varvařovském by to chtělo opět někoho, jehož jméno a pověst budou zárukou osobnostní integrity a neúnavného boje s přehmaty systému. Zničit pověst ombudsmana až k bezvýznamnosti dokáže kdekdo.
Jak se s výběrem kandidátů vypořádají politické strany, zejména ty opoziční, bude indikátorem jejich životaschopnosti a míry sebereflexe.
Především pravice má příležitost oslovit někoho mimo politiku a s dostatečným renomé, aby tím nejen vytlačila reprezentanty byrokraticko-politického komplexu - nominanty prezidentovy, ale ukázala i změnu ve svém myšlení a případně si naklonila veřejnost.
Úplně obecně, neškodilo by, kdyby tahle funkce automaticky nepadala do klína zasloužilým a ctihodným kmetům. Kdyby se sahalo mimo zavedenou sféru politického provozu a kdyby osobnost kandidáta hrála větší roli, nežli otázka, zda a nakolik vyhovuje stranickému sekretariátu.
Při výběru ombudsmana by mohl a měl zapracovat správný populismus, tedy promyšlení otázky, jak se budou na tuhle osobu dívat občané. Zda pro ně bude jen jedním z "těch nahoře", nebo naopak hlasem těch druhých.
