Máme se spokojit s tím, že jsou celé rodiny či kraje, kde většina lidí odevzdá svůj výdělek exekutorovi a nemá šanci, že dluhy do konce svých dnů splatí? Takoví lidé nemají budoucnost, a tudíž ani motivaci, aby platili daně a o cokoli se snažili. Jaký mohou mít bytosti v téhle situaci vztah ke společnosti?
Když jim budou po sedmi letech dluhy odpuštěny, vidí v tom mnozí morální hazard. Do jisté míry je to nepopiratelné: ano, někdo možná s vidinou nezaplacení dluhu takovou proceduru podstoupí, bude to však mizivá menšina. Daleko větším problémem než věřitelé – půjčovatelé by měli být pro stát věřitelé náhodné oběti dluhu. Firma, která se živí půjčováním peněz, má riziko nesplácení zakalkulováno v plánech.
Co ale takový pronajímatel bytu či domu, který se ocitne tváří v tvář nesplácejícímu dlužníkovi, od kterého nedostane nic? Může mu stát vzkázat, že má smůlu a dlužník naopak kliku, a že tedy u něj bydlel několik let gratis? Žádná lidská bytost si nezaslouží narodit se do dluhové pasti, přesto se to děje a takový člověk zpravidla v okamžiku, kdy dospěje, udělá stejnou chybu. Je to pro společnost nějak užitečné? Jako odstrašující případ? Ani náhodou. Na druhé straně u nulového oddlužení lze být velmi velmi striktní, a bude-li stát takového dlužníka hlídat na každém kroku, dalo by se i tohle nulové splácení akceptovat. Anebo se vraťme k vězením pro dlužníky.
