11. února 2019 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

ZVĚŘINA: Euroodkladiště čeká na svou šanci. Není-li parlament suverénem, nelze jej brát vážně

Eurovolby (ilustrační foto) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Eurovolby (ilustrační foto) | foto: Shutterstock

Má exprezident Klaus pravdu, když říká, že Evropský parlament je většinou „odkladiště druhořadých politiků, pro které není dostatečná role doma“? Do značné míry ano. Evropský parlament hraje v politickém životě Česka minimální roli, ve srovnání se sněmovnou i Senátem marginální. Do centra pozornosti občanů se dostává výjimečně a když, pak často jako promítací plátno problémů domácí politiky, viz například kauza střetu zájmů Andreje Babiše na půdě tohoto sboru.

Europoslanci jsou zásadně limitováni cestováním z naší republiky do sídel tohoto shromáždění – bere jim to čas a energii. A tak se stávají buď součástí evropských struktur (politických i lobbistických), které mají na programu agendu, jež je úplně rozpojena s domácím politickým životem, anebo pravidelně a poctivě dojíždějí domů a jsou tak trochu za mimo ně pro změnu ve Štrasburku a Bruselu. 

Na druhé straně, europoslanci mají vysoké finanční ohodnocení, spoustu možností zaměstnat přátele, příbuzné či spolustraníky a hlavně je relativně snadné se do téhle instituce dostat. V minulých eurovolbách stačilo necelých 80 tisíc hlasů, což v situaci, kdy volebním obvodem je celá republika, není zase tak mnoho. Zkušenost s trojími eurovolbami nám Klausovu tezi odkladiště do značné míry potvrzuje.

Nutno říci, že ani kandidáti do nového europarlamentu nás nepřesvědčí – jsou zhusta již matadory a voličům připomínají především nějaký inventář, o kterém se tak nějak ví, že existuje, ale nikdo si nevzpomene na nějaký výjimečný čin někoho z „inventárních čísel“. Pro pořádek, inventárním číslem se pro voliče může stát i pracovitý a aktivní europoslanec, parlamentní funkcionář. Takové aktivity jsou totiž pro voliče v nedohlednu.

Ilustrativním případem je letos předseda TOP 09 Jiří Pospíšil, který kandidoval loni, již jako stranický předseda a europoslanec, do pražského magistrátu. Nyní vede stranickou kandidátku do eurovoleb. Každého napadne, že takový předseda, sedící na mnoha židlích, asi nebude mít zájem o práci v tuzemské sněmovně a i kdyby, jak je možné tolik úvazků skloubit a vykonávat pořádně? Zkrátka tezi, že euromandát je nějaký výhodný „vedlejšák“, podporují i tuzemští politici.

Můžeme přemýšlet nad tím, jestli europoslanci špatně nepropagují svou práci, ale to je chybná úvaha. Ta pověst slepého střeva politiky je dána významem tohoto sboru, čili voliči budou i letos hlasovat na základě našich domácích problémů, slibů a preferencí – každá strana bude vykládat to své (bojujeme za demokracii, makáme, hájíme tradici). 

Nicméně že by v europarlamentu proběhlo nějaké hlasování, na které by se vzpomínalo ještě po desítkách let, není dost dobře možné. Celé těleso je odvozeninou domácích politik jednotlivých zemí a tamní spojenectví jen promítají momentální souhru partikularismů. Po květnových volbách bude tato konstrukční chyba jen výraznější, protože protiintegrační strany budou silnější.

Jakkoli můžeme být příznivci evropské myšlenky a podporovat integraci, ani v nejdivočejších snech si nelze představit, že by nás v nějakém krizovém momentu zachránily hlasy Kateřiny Konečné, Jiřího Pospíšila, Pavla Teličky, Jana Zahradila či Dity Charanzové.

Martin Zvěřina

Autor

Martin Zvěřinamartin.zverina@lidovky.czČlánky