Avšak nestaráme se vůbec o Ukrajince či Rusy, kteří tvoří podstatné a stále rostoucí menšiny, které s námi obývají Česko. Přitom důsledky zanedbání problému můžeme vidět v sousedním Německu, kde je turecká menšina daleko loajálnější k tureckému vůdci i jeho hodnotám než k demokracii a státu, který jim zajistil nebývalý blahobyt, bezpečnost, vzdělání i svobody.
Možná naše policie i tajné služby bedlivě sledují, jestli se u nás neusazují ukrajinští a ruští mafiáni a jestli zde masivně neoperují ruské tajné služby. Nicméně bychom měli mít jasnou politiku, integrační i imigrační. Třeba na Ukrajině se může přihodit ledacos a příchod dalších stovek tisíců uprchlíků by přinesl spoustu problémů.
Námitka, že příchod lidí i z oblastí nám kulturně blízkých není tak velkou komplikací, neobstojí. Každý uprchlík, z jakkoli vyspělé či zaostalé oblasti, si s sebou přinese své zvyky, tradice i hodnoty a například i způsob řešení konfliktů. Vidíme to na každém kroku. Je jen na nás, na naší vůli a chuti, zda s tím budeme něco dělat, anebo jen přihlížet a divit se.
Například fakt, že u nás může každý studovat vysokou školu zadarmo, pokud ji studuje v češtině, je vlastně skvělé prointegrační opatření – zachycujeme tak spoustu vzdělaných příchozích, kteří zůstávají. Jenže to je vlastně dílo náhody a rozdělení federace, nikoli promyšlené politiky. Co budeme dělat například s ruskou menšinou koncentrující se v Praze, kde je jen otázkou času nějaký vznik ruské čtvrti? Budeme dělat mrtvé brouky stejně dlouho jako v případě kriminality vietnamské komunity, kdy jsme radikálnější akce viděli teprve tehdy, když na nás začaly tlačit sousední státy.
