Ústavní soud všechna tři rozhodnutí předchozích soudů zrušil, protože tím, že někdo přestane být podle zákona dítětem, se nemění podstata jeho pohledávky, ta stále zůstává nedoplatkem výživného na nezletilé dítě. A že tedy je přípustné řidičák zabavovat, i když je to „jen“ donucovací prostředek, který má dotyčného omezit v jeho běžném životě a motivovat jej k zaplacení.
Ústavní soud tak zabránil rozšíření finty neplatičů výživného, kteří dluhy neuhradí a počkají si jen na to, až jejich děti dospějí, a pak by se mohli domáhat vrácení řidičáku. Když už někdo vydrží déle než deset let neplatit dluh (vlastním dětem!), je pro něj faktický zákaz řízení možná jediným citelným postihem. Pokud by však soudy tyhle způsoby vyhýbání se placení podporovaly, dalo by se jejich počínání nahlížet jako protispolečenské a destruktivní, nehledě na to, že soudy by nikdy neměly napomáhat nevymahatelnosti práva.
Soudy mají za úkol ochraňovat rodinu, děti dokonce i proti vlastním rodičům, což se v zásadě nemá projevovat shovívavostí vůči nezodpovědnému rodiči. Leckdo nerad slyší, když se samoživitelkám předhazuje jejich „malá odpovědnost“ při výběru partnera, na kteréžto námitce je zrnko pravdy. Ovšem soudům jako institucionálním ochráncům práva nemůžeme tolerovat žádnou lehkomyslnost. A i kdyby si všechny ženy své partnery testovaly horem dolem, nebude jim to nic platné v situaci, kdy bude opuštění rodiny a dlouhodobé neplacení výživného pro muže výhodné.
