Sledujeme tedy nový „Vítězný únor“? Ani náhodou, rétorika komunistů se od listopadu 1989 změnila jen minimálně, ale jejich síla a možnosti jsou stínem minulosti. Schválně, zkuste si některý z funkcionářských projevů dočíst až do konce; odkazují se pořád na klasiky marxismu-leninismu, pořád bagatelizují všechny své zločiny a chyby a donekonečna špikují své proslovy výrazy jako „avanturismus“. Z toho by se dalo soudit, že nám hrozí minimálně nějaká forma jejich restaurace aže jejich ideologie slaví renesanci. Opak je pravdou, komunisté měli v loňských volbách nejhorší polistopadový výsledek, jejich vedení je staré, znavené a do minula zahleděné. Vždyť i Kateřina Konečná je „nadějnou“ političkou téhle strany už šestnáct let.
Pozice strany je podobná jako u ČSSD, nerýsují se jim žádné velké perspektivy, nemají lákavý program pro mladé, vedou je strýcové s tím nejmaloměšťáčtějším pohledem na svět ajejich programové hodnoty se za poslední století o mnoho neposunuly, zatímco svět je o dost jinde. Ke každým dalším volbám vzhlížejí s obavami.
Komunistický převrat nám nepochybně nehrozí, ale vliv KSČM na vládní koalici negativní dopad mít musí. Minimálně budou komunisti víc otravovat vzduch, budou víc vidět avíc se roztahovat. Co nepochybně nezmění, je prozápadní orientace České republiky, to přiznal i na sobotním sjezdu staronový předseda Vojtěch Filip. Je ale velká otázka, nakolik například hnutí ANO, vedené čirými pragmatiky, pro něž účel světí prostředky, bude ochotno naslouchat komunistickým návodům. Komunisté budou vždy podporovat všechny tendence zvyšující moc a roli státu v našich životech, vždy upřednostňovali kontrolu.
Současný ústup liberalismu, právě v kombinaci s nehezkými vyhlídkami sociálních demokratů i komunistů se jeví největším rizikem. Oba subjekty, kdyby se jim naskytla šance, nezaváhají a dají přednost stranickému prospěchu před našimi svobodami.
