Separace handicapovaných od „normální“ populace je teze hájitelná leda v Rusku nebo nějakých polodiktaturách. O nepřijatelnosti prezidentova výroku nelze pochybovat a v kontextu dalších prezidentových prohlášení (například že kouření od 27 let věku není nebezpečné) to vypadá, jako by hlava státu ztrácela sebekontrolu.
Jenže proč se na věc dívat jen negativně, prezident to myslel dobře (bez ironie) a nechtěl nikoho urážet ani provokovat. On sám je solitér, nemá kamarády a celý život se držel stranou lidí.
Z toho lze vyvodit, že kolektivům nerozumí a jediné setkání s větší skupinou je pro něj možnost komunikace s masou voličů – a ta není kolektivem ani náhodou. Sám se obklopuje pouze a jedině lidmi, kteří s ním souhlasí, obdivují každý jeho nápad a chválí každý jeho výrok, konfrontace a korekce vlastního vidění světa je mu nepříjemná a vzbuzuje v něm agresi.
PSALI JSME: |
A stejně nepříjemná mu musí být i myšlenka inkluze – postižení se s obtížemi konfrontují s „běžným provozem“ a jeho účastníci, tedy pochopitelně i děti, se musejí srovnat s faktem, že jsou lidé, kteří běžným úkonům a životním rutinám musejí věnovat obrovské úsilí, nebo jsou jim odepřeny banální radosti a zábavy, třeba vinou tělesného postižení. To není psychicky jednoduchá situace.
Anketa
Mají se děti s handicapem začleňovat do kolektivu mezi zdravé děti?
Prezident vlastně chce pro děti to, co považuje za dobré sám pro sebe – život bez nepříjemných otázek a pochybností. Nepřijatelný výrok prezidentův vypovídá „jen“ o tom, jak je hlava státu společensky a lidsky vzdálena současné společnosti.
