Muzeum má konzervovat, a je tedy logické, když ředitel takové instituce hodlá budovu uvést do stavu, v jakém ji zamýšleli její zakladatelé. Nicméně zcela v intencích tohoto počínání by bylo, kdyby se v panteonu objevily informace o všech změnách. Samotný výčet, kdy a kdo přibyl či byl vyřazen, nestačí, vysvětlit by se mělo i to, co tím inscenátoři historie chtěli říci.
‚Typické čecháčkovství.‘ Komunisté zuří kvůli odebrání Fučíkovy busty z Národního muzea |
Příznivci Julia Fučíka se mohou cítit ukřivděni, nicméně soudě podle toho, jak se chováme v posledních 25 letech, budou mít smůlu. Zbourali jsme pomníky (a to nejen hromadných vrahů, ale třeba též Jana Švermy), přejmenovali ulice a tváříme se, že nepěkná období vzývání podivných idolů v naší minulosti nehrála významnější roli. Sami si tak připadáme ušlechtilejší, protože s těmi „divnými lidmi“, kteří spoluvytvářeli tuhle společnost, nemáme nic společného.
Jenže co s panteonem? Nechceme-li přidávat Národnímu muzeu stále další a další aktuální velikány a udělat z něj časem cosi jako panoptikum, bude asi nejčistší panteon uzavřít a vnímat jej též jako muzejní exponát.
A o to, jestli byl pro naše historické osudy přínosnější „starej Procházka“, nebo Julek Fučík, se můžeme přít i nadále, ale je to tak v pořádku.
