Jenže kdyby tohle udělala jen pětina rodičů, budou příští školní rok třídy přeplněné a svým dětem by nepomohli, i kdyby se tímto odkladem žáci vyhli covidovým lockdownům. Že přeplněné třídy s více než 35 žáky jsou peklo, by si snad někteří rodiče mohli pamatovat.
Plošné odklady prvňáky nečekají. I loni se budoucí prvňáci hlásili bezkontaktně |
Učitelé i psychologové jsou proti odkladům, protože nepohlížejí na školu jako na službu, ale jako na povinnost, koneckonců platí stále zákonná desetiletá školní docházka. A kdyby si rodiče mohli vybírat úplně volně, kdy dítě do první třídy pošlou, možná by za pár let nastupovaly do první třídy osmileté děti hyperprotektivních rodičů.
Je pozoruhodné, jak dnešní doba nahlíží na školu, podstatná část rodičů v ní vidí na výkon orientovanou „výrobnu“, tedy stroj, který má co nejlépe připravit frekventanta na studium vyššího stupně. Nemalá skupina rodičů žádá po škole opak, aby žáka nevystavovala stresu, což dost dobře není možné.
Jak pracovat s prvňáky? Učit děti psát písmena přes aplikace prostě nelze, musí se zapojit rodiče, říká ředitelka |
Jednoho zaráží, jak málo rodiče-odkladači zvažují faktor času, maturovat v devatenácti letech je dnes norma, v čem je výhodná ztráta dalšího roku? Proč ti, kteří posílají své děti na angličtinu už ve školce, aby probůh něco nezameškaly, najednou s časem nehospodaří?
Vysvětlení se nabízí v panikářských predikcích některých rádoby odborníků, kteří věští, že ročníky, které prodělaly v covidových letech školní docházku, mají zhoršenou kvalitu vzdělání. Pozoruhodné, hlavně když si uvědomíme, že většina populačního ročníku navštěvuje školu nejméně třináct let, tedy mnohem déle než jejich dědové. A troufne si o nich někdo hlásat, že jejich vzdělání nestálo za nic?
